V srpnu 1972 unesli tři místní darebáci dívku a nechali ji umírat na prohnilém bažinatém místě, protože byli přesvědčeni, že strach donutí celé okolí mlčet.

Srpen roku 1972 patřil v Záleském kraji k těm nejpochmurnějším, na jaké si místní dokázali vzpomenout. Déšť neustával celé týdny, jako by se nad zapomenutým severním krajem usadila těžká mračna nasáklá vlhkostí, smutkem a lidským neštěstím. Vesnice Hluché Mechy, ukrytá mezi nekonečnými lesy a bažinami přibližně sto kilometrů od Kostromy, se proměnila v jedno velké moře bláta. Jen málokterý vůz projel cestou, aniž by zapadl až po nápravy. Dřevěné lávky před chalupami se pod náporem vlhkosti zkřivily a ranní mlha se plazila tak nízko, že to vypadalo, jako by chtěla přitlačit celý kraj k zemi.

Lidé si už dávno odvykli čekat od života nějakou laskavost. Muži každé ráno mlčky odcházeli do lesa za prací, ženy se staraly o domácnost, hospodářství i děti a staří lidé tiše dožívali u rozpálených kamen. Večer se z obecních rozhlasů ozývaly optimistické zprávy o nových stavbách, úspěších země a zářivé budoucnosti. Jenže v Hluchých Meších měla budoucnost úplně jinou vůni – pach mokré hlíny, zatuchliny a chudoby, která se tu dědila z generace na generaci.

Na samotném okraji vesnice stála stará, nakřivo sesedlá chalupa. Právě tam žila čtyřicetiletá vdova Lidie Gradovová. Pohled měla unavený a ruce poznamenané nekonečnou prací. Od chvíle, kdy přišla o manžela, jako by zestárla během několika dnů o celé desetiletí. Ivan zahynul při tragické nehodě – opilý řidič nákladního vozu se dřevem nezvládl řízení poblíž vesnického obchodu. Od onoho dne zůstala Lidie sama. Jen ona, její dcera a rozpadající se dům, který stejně zoufale potřeboval opravu, jako jeho majitelka potřebovala alespoň trochu klidu.

Na živobytí si vydělávala tkaním. Každý den, od prvních ranních hodin až do soumraku, se chalupou rozléhal známý rytmus starého dřevěného stavu. Šustění, úder, šustění, úder. Sousedi říkávali, že za deštivých večerů bylo jeho pravidelné klepání slyšet až na cestu. Jako by se stav stal součástí samotné Lidie a sdílel s ní každý těžký okamžik jejího života.

Navzdory bídě, šedi a nekonečné únavě měla Lidie důvod každé ráno vstát z postele. Tím důvodem byla její jediná dcera Jevdokie.

Duša byla světlem v domě, kde jinak vládl stín. Byla vysoká, plná energie, s hustými kaštanovými vlasy a jasnýma očima. Na první pohled působila, jako by do tohoto zapomenutého místa ani nepatřila. Když se usmála nebo rozesmála, změkly tváře i těch nejzachmuřenějších sousedů. Ráda četla knihy, objednávala si časopisy a snila o tom, že bude pokračovat ve studiu a jednou odejde do velkého města, kde začne nový život.

„Mami, já přece nemůžu zůstat tady navždy,“ říkávala večer, když seděla u okna s knihou položenou na kolenou. „Chci poznat svět za hranicemi téhle vesnice. Chci žít jinak.“

Lidie jen tiše přikývla a přinutila se k nepatrnému úsměvu.

Uvnitř ji však pokaždé bolestivě sevřelo srdce.

Dobře věděla, že až dcera odejde, promění se tenhle dům v její vlastní živou hrobku. Přesto ji nikdy neprosila, aby zůstala. Milovala ji příliš opravdově na to, aby ji připoutala k sobě jen ze strachu ze samoty.

Šestnáctého srpna se ve vesnici chystala taneční zábava u příležitosti Svátku Proměnění Páně. Úředně se akce nazývala mládežnický kulturní večer, protože na obecním úřadě neměli církevní názvy v oblibě. Místní však tradice neopustili. Lidé nosili do kostelů i domů jablka k požehnání, pekli voňavé koláče a před odchodem z chalup se potají znamenali křížem.

Duša byla od rána nezvykle veselá.

Ze staré truhly vytáhla své nejkrásnější šaty – tmavě modré s drobnými bílými puntíky. Lidie na ně šetřila celé měsíce a dokonce vyměnila několik vlastnoručně utkaných vlněných koberců za kvalitní látku. Pro venkovskou dívku představovaly takové šaty téměř skutečný přepych.

Když se Duša zatočila před starým zakaleným zrcadlem, přepadl Lidii náhlý neklid.

Těžký.

Nevysvětlitelný.

Tak silný, jako by její srdce zaslechlo kroky neštěstí ještě dřív, než dorazilo.

Na střeše zachraptěl havran.

Rezavý sousedův kocour pobíhal kolem zápraží, srst měl zježenou a syčel do temnoty, jako by v ní zahlédl něco, co lidské oči spatřit nedokázaly.

Dokonce i vítr toho večera zněl jinak než obvykle. Táhl se krajinou hlubokým, teskným tónem, jako by už předem oplakával něčí osud.

„Dnes večer nikam nechoď,“ pronesla Lidie náhle.

Duša se překvapeně otočila.

„Mami, proč? Vždyť tam bude celá vesnice.“

Lidie měla chuť trvat na svém.

Napadlo ji schovat dceřiny šaty.

Zamknout dveře.

Vymyslet jakoukoli záminku, jen aby ji nepustila ven.

Pak se ale podívala do jejích šťastných očí a veškeré odhodlání ji opustilo.

„Tak alespoň nebuď dlouho,“ zašeptala. „Nejpozději v jedenáct jsi doma.“

Duša ji políbila na tvář, přehodila přes hlavu šátek a vyběhla do deště. Podpatky několikrát zazvonily na mokrých prknech lávky a jejich zvuk se během okamžiku ztratil v sychravé tmě.

Lidie zůstala stát ve dveřích ještě dlouhé minuty. Dívala se za dcerou, dokud její štíhlá silueta nezmizela za zatáčkou.

Netušila, že je to naposledy, co ji vidí živou.