V srpnu 1972 unesli tři místní darebáci dívku a nechali ji umírat na prohnilém bažinatém místě, protože byli přesvědčeni, že strach donutí celé okolí mlčet.

Kulturní dům byl plný lidí. Uvnitř panovalo dusno, horko a hlučný veselý ruch. Starý gramofon chrčel známé melodie, mladí se smáli, tančili a překřikovali jeden druhého. Dívky si upravovaly účesy před malými zrcátky, zatímco chlapci postávali u vchodu s cigaretou v ruce.

Jenže mezi hosty seděli i lidé, kterým se ostatní raději vyhýbali pohledem.

U zadní stěny obsadili stůl tři muži.

Nejstarší z nich, Boris Černov, se teprve nedávno vrátil z vězení. Byl vysoký, mohutně stavěný, s tvrdým výrazem a úsměvem člověka, který už dávno přestal mít respekt z následků svých činů.

Vedle něj seděli bratři Lapinovi – místní povaleči, kteří se živili pytláctvím, drobnými krádežemi a tím, že naháněli ostatním strach. Vesničané je neměli rádi, ale málokdo se jim odvážil postavit. Na podobných místech totiž podobní lidé rychle získávají pocit, že jim všechno patří.

Jakmile Duša vstoupila do sálu, Boris ji okamžitě zaregistroval.

Dlouhé minuty ji mlčky pozoroval.

Sledoval, jak se směje se svými kamarádkami, jak si odhrnuje vlasy z čela a s lehkostí se otáčí při tanci.

V jeho pohledu však nezůstalo nic lidského.

Jen chlad.

A nenasytná, znepokojivá chtivost.

Ke konci večera si Marfa všimla, že se Duša změnila. Několikrát se nervózně ohlédla ke dveřím, jako by cítila, že ji někdo neustále sleduje.

„Půjdeme domů spolu?“ navrhla Marfa.

Duša ale zavrtěla hlavou.

„Nemusíš. Mám to kousek. Za chvilku jsem doma.“

To byla poslední slova, která od ní kdy slyšela.

Domů už Duša nedorazila.

Lidie se nejprve snažila sama sebe uklidnit. Možná se zdržela u kamarádky. Možná čeká, až se přežene liják. Nebo si kvůli rozbahněné cestě zvolila jinou trasu.

Když však hodiny ukázaly půl jedné po půlnoci, změnil se neklid v opravdovou hrůzu.

Úzkost jí sevřela hruď tak silně, že se sotva mohla nadechnout.

Přehodila přes sebe vatovanou bundu a vyšla do temné noci.

Vesnice už spala.

Jen vítr narážel do okenic a staré stromy skřípaly pod poryvy deště.

Lidie obcházela jednu chalupu za druhou, klepala na okna, budila sousedy a ptala se, jestli někdo její dceru neviděl.

Odpověď byla pokaždé stejná.

Nikdo.

Nikdo ji nepotkal.

Nikdo o ní nevěděl.

Když dorazila k Marfině domu, cítila, že se v ní cosi láme.

Dveře se otevřely až po chvíli.

Na prahu stála Marfa – bledá, rozcuchaná a vyděšená.

„Kde je Duša?“ zeptala se Lidie.

„Já… já nevím…“

Jenže její oči prozradily pravdu dřív, než stihla cokoli dalšího říct.

Lidie vstoupila dovnitř a pevně ji chytila za ramena.

„Mluv!“

Marfa se rozplakala.

Nakonec mezi vzlyky přiznala, že po skončení tancovačky vyšli za Dušou tři muži. Někdo je zahlédl, jak ji před kulturním domem oslovili. Krátce nato všichni čtyři zmizeli ve tmě.

Lidie měla pocit, jako by se v ní přetrhla poslední nit, která ji držela při životě.

Tu noc nekřičela.

Neplakala.

Neběhala po vesnici v zoufalství.

Beze slova zamířila na obecní úřad.

Službu konající příslušník Veřejné bezpečnosti se zpočátku ani nechtěl jejím oznámením zabývat.

„Třeba se jen někde zdržela,“ poznamenal lhostejně. „Mladí dneska bývají všelijací.“

Lidie se na něj jen mlčky zadívala.

Pod tíhou jejího pohledu mu náhle zmizela veškerá sebejistota.

Pátrání začalo až za rozbřesku.

Několik místních mužů se psy pročesávalo okolní lesy. Déšť ale sílil a téměř okamžitě mazal každou stopu. Rozlehlé bažiny obklopující vesnici byly odedávna považovány za zrádné místo, kde lidé mizeli už dávno před revolucí.

Teprve večer narazili na první stopu.

Jednu modrou střevíčku.

Celou obalenou blátem.

Lidie ji poznala okamžitě.

V noci pak našli i samotnou Dušu.

Ležela u okraje močálu mezi promočeným rákosím. Byla těžce zraněná, sotva při vědomí, ve zničených šatech a s prázdným pohledem, který už téměř nevnímal okolní svět.

Ještě dýchala.

Lidie se vedle ní zhroutila na kolena a pevně ji objala.

Duša se pokoušela něco říct. Z poraněných rtů unikalo jen sotva slyšitelné šeptání, které pohlcoval déšť.

Matka ji pak nesla lesem ve vlastní náruči. Klopýtala, padala do bláta a znovu vstávala, jako by ji poháněla poslední naděje. Měla pocit, že jim sama smrt kráčí v patách.

Zdravotník po krátkém vyšetření jen sklopil oči.

Bylo už příliš pozdě.

Nad ránem Duša zemřela, aniž by znovu nabyla vědomí.

Po pohřbu se nad Hluchými Mechy rozhostilo tíživé ticho.

Lidé přestali jeden druhému hledět do očí.

Nikdo z místních se neodvažoval postavit ani Borisu Černovovi, ani bratrům Lapinovým. Měli známosti, vlivné ochránce a dlouhé roky si zvykli vládnout okolí pomocí strachu. Vyšetřování postupovalo tak pomalu, až to působilo dojmem, že nejde o brutální smrt mladé dívky, ale o bezvýznamnou maličkost.

Vyšetřovatel přijel do Hluchých Mechů jen dvakrát.

Několik poznámek zapsal do složky.

Položil pár chladných, formálních otázek.

A zase odjel.

Za několik dní se po vesnici rozšířila šeptanda, že pachatelé možná nikdy neponesou odpovědnost. Prý chybějí důkazy.