Manžel den co den tajně přimíchával své ženě prášky na spaní. Když začala tušit, že něco není v pořádku, a předstírala, že spí, šokovalo ji, když zjistila, proč to dělá…

Manžel své ženě každý den tajně přidával do pití prášek na spaní. Když začala cítit, že se děje něco divného, předstírala spánek — a nedokázala uvěřit tomu, proč to celou dobu dělal…

Tamara se probrala s těžkou hlavou a tupou bolestí ve spáncích. Poslední dobou pro ni každé ráno začínalo čím dál hůř. Nejvíc ji ale děsilo něco jiného: občas usnula přímo na pohovce v obýváku a vůbec si nepamatovala, jak se to stalo ani co předtím dělala.

Anatolij už stál před zrcadlem v tmavém obleku a upravoval si kravatu, připravený odejít do práce. Když si všiml, že se žena probudila, tiše řekl:

— Včera večer jsem tě nechtěl budit. Spala jsi tak tvrdě, že mi bylo líto tě rušit — bál jsem se, že by ses pak zase půl noci trápila bez spánku.

— Teď už mě neděsí nespavost, ale tyhle náhlé „výpadky“, — odpověděla Tamara s hořkým úšklebkem. — Připadá ti to normální? Několik měsíců jsem skoro nezamhouřila oko a teď odpadávám prakticky na místě.

— Tělo si prostě bere zpátky, co mu chybělo, — poznamenal klidně Anatolij. — Potřebuje se dát dohromady. Přes den se tolik nepřepínej a večer nebudeš usínat u televize.

Tamara se nechtěně pousmála: z čeho by asi tak měla být unavená? Nechodila do práce, domácnost jí nezabírala příliš času a volných hodin měla víc než dost.

— Jen mi neříkej, že je to věkem, — pokusila se zažertovat. — Jsme stejně staří, ale ty vypadáš svěže a plný energie.

Anatolij se na manželku pozorně zadíval. Oběma bylo osmapadesát — mladí už nebyli, ale za staré se rozhodně nepovažovali. On sám byl přesvědčený, že je ve výborné kondici, a řeči o věku se ho proto trochu dotkly.

— Něco takového bych ti nikdy neřekl, — zabručel nespokojeně.

— Proč se hned zlobíš? — usmála se Tamara, ale úsměv jí rychle zmizel z tváře. — Myslím to vážně, Toljo. Mám pocit, že se se mnou po zdravotní stránce něco děje.

Muž jen bezmocně rozhodil rukama a poradil jí, aby zašla k lékaři. Znovu zopakoval, že to všechno může být následek dlouhé nespavosti a nahromaděné únavy. Když ho vyprovodila, Tamara jako první otevřela okno dokořán.

„Proč se musí tím kolínským tak polévat?“ zamumlala a vpustila do pokoje čerstvý vzduch.

Po sprše se pustila do obvyklých domácích prací: naskládala nádobí do myčky, vytáhla maso na večeři a zalila květiny. Jenže sotva došla k pračce, síla jí najednou jako by vytekla z těla. Tamara si sedla na pohovku a cítila se naprosto vyčerpaná. Měl snad Anatolij pravdu a opravdu šlo o věk? Ještě před půl rokem pobíhala po bytě jako natažená a v noci nemohla usnout přemírou energie.

Najednou zpozorněla: v bytě bylo až podezřele ticho. Jejich stará pračka obvykle rachotila tak hlasitě, že ji bylo slyšet i přes zapnutou televizi. Tamara nahlédla do koupelny — pračka byla vypnutá.

— No výborně, ještě chvíli a budu spát i za chůze, — pokárala sama sebe a zmáčkla tlačítko „Start“.

V kuchyni ji čekalo další drobné podivné znamení: dvířka skříňky pod dřezem zůstala pootevřená. Tamara si vzpomněla, že ráno vynášela odpadky, ale zapomněla dát do koše nový sáček. Aby vytáhla roli, musela se natáhnout až do nejvzdálenějšího rohu — někdo ji zasunul skoro ke stěně. Když sáčky vytahovala, všimla si na dně skříňky malého útržku papíru.

Byl to kousek obalu od nějakého léku. Nebyl na něm název ani dávkování — jen dvě latinská písmena a tenký modrý proužek při okraji. Tamara se snažila vybavit si, kde už takový obal mohla vidět, ale paměť tvrdošíjně mlčela.

Ještě ten den se přece jen objednala k lékaři. Doktor byl velmi mladý muž, jako by teprve včera dokončil školu, a sebejistě prohlásil, že u ní žádný vážný problém nevidí.

— S nespavostí se dá pomoct a ty náhlé záchvaty ospalosti mohou být klidně jejím důsledkem, — oznámil jí energicky.

Tamara se na něj dívala s nedůvěrou. Připadal jí jako nezkušený praktikant a teď chápala, proč k němu skoro nikdo nečeká ve frontě.

— Bez vyšetření a krevních testů žádné léky brát nehodlám, — řekla ostře a zvedla se ze židle. — To raději budu usínat před televizí, než abych do sebe naslepo něco sypala.

— Přesto si to vezměte, — doktor vytáhl ze zásuvky několik malých sáčků. — Mně tenhle přípravek během studií výborně pomáhal. Prodává se bez předpisu.

Tamara už chtěla odmítnout, ale jakmile pohlédla na sáček, ztuhla. Nebylo možné se splést: latinská písmena a tenká modrá linka po okraji vypadaly přesně stejně jako na útržku, který ráno našla v kuchyňské skříňce.

— Co je to za prostředek? A jak se užívá? — zeptala se a snažila se nedat najevo rozrušení.

— Obyčejné silnější hypnotikum. Hlavní je nepřehnat dávku, jinak můžete usnout v tu nejméně vhodnou chvíli. Prášek je bez chuti a bez zápachu, snadno se rozpouští ve vodě.

Když Tamara vyšla z polikliniky, posadila se na nejbližší lavičku. Myšlenky se jí pletly: jak se mohl obal od takového přípravku ocitnout u nich doma? Sama si nic podobného nikdy nekoupila. Že by jí Anatolij potají přidával ten prášek, protože si myslel, že jí tím pomůže s nespavostí?