Před 31 lety se konala první svatba páru s Downovým syndromem. Jak se jim dnes daří?

Dobrý den, milí čtenáři! V centru tohoto dojemného příběhu stojí Marianne a Tommy Pillingovi. Právě oni se stali prvním párem na světě s Downovým syndromem, který svůj vztah oficiálně stvrdil a uzavřel sňatek. V den, kdy si vyměnili svatební sliby, miliony diváků na druhé straně obrazovek pochybovaly, že tento svazek obstojí ve zkoušce času, a předpovídaly mu rychlý a bolestivý konec.

Dnes je Marianne 55 let a její milovaný Tommy už bohužel není po jejím boku – zemřel ve věku 58 let. Ale příběh, který po sobě zanechali, navždy rozbil mnoho zažitých předsudků.

Všechno to začalo v anglickém hrabství Essex. Osud lidí s genetickými odlišnostmi bývá málokdy snadný – přinášejí s sebou neustálé zdravotní potíže, oslabenou imunitu, opožděný vývoj a snad to nejtěžší – krutost a nepochopení ze strany společnosti. Jak Marianne, tak Tommy se od útlého věku museli potýkat s posměšky, urážkami a ponížením.

Marianne vyrůstala s matkou – Lindou Martinovou. Otec dívky, když se dozvěděl o diagnóze své dcery, se zalekl odpovědnosti a prostě zmizel z jejich života. Jiná žena by se pod touto zátěží mohla zhroutit, ale Linda se ukázala být člověkem s neuvěřitelnou vnitřní silou a velkým srdcem. Vytrvale učila dceru samostatnosti, pomáhala jí osvojit si jednoduché každodenní dovednosti a později ji zapsala na kurzy vaření pro lidi se speciálními potřebami.

Právě tam, uprostřed vůní čerstvého pečiva, uviděla devatenáctiletá Marianne poprvé dvaatřicetiletého Tommyho. Od dvanácti let žil jako sirotek v internátu, kde se o něj téměř nikdo pořádně nestaral. Mezi nimi to jiskřilo už na první pohled. Marianna doslova zářila radostí a znovu a znovu vyslovovala jeho jméno. Když Linda pozvala tichého, zdrženlivého a vážného Tommyho k sobě domů, hned si všimla, jak moc se liší od její veselé, hlučné a neposedné dcery. Mezi nimi však bylo něco společného a velmi důležitého – láska k hudbě, tanci a úžasná upřímnost duše.

„Proč si bereš na starost ještě jednoho postiženého?“

Jejich vztah trval pět dlouhých let. Mnozí z okolí Lindu odsuzovali, kroutili hlavou a ukazovali prstem na spánky. Ale Mariannina matka neposlouchala slova cizích lidí, nýbrž své srdce. Později v jednom rozhovoru přiznala: „Řekla jsem si: proč by neměli mít právo být stejní jako všichni ostatní? Neměla jsem ani nejmenší pochybnosti a žádné námitky.“

Tommy žil velmi skromně a nebyl vůbec bohatý. Když nastal okamžik, aby požádal svou milou o ruku, poklekl na jedno koleno a podal Marianne prsten. Byl plastový, koupený téměř za pakatel v levném stánku u nádraží. Ale měří se snad pravá láska cenou kovu? Později Linda taktně odvedla budoucího zetě do klenotnictví, aby si mohli vybrat už opravdové snubní prsteny.

Jejich svatba se konala 15. července 1995 ve městě Schuberness. Sněhobílá závoj, zářivá čelenka, modrý oblek ženicha ušitý speciálně pro tuto slavnost a stovky fotoaparátů novinářů všude kolem. „Svatba se stala nejšťastnějším dnem mého života,“ vzpomínala po letech se slzami v očích Marianne.

Prvních 17 let manželé žili po boku Lindy, která oficiálně převzala opatrovnictví nad Tommym. Klidně a trpělivě je krok za krokem učila zvládat každodenní život, až jednoho dne pochopila: teď jsou opravdu připraveni na samostatný život. Tehdy jim matka pronajala byt nedaleko. Marianne a Tommy bydleli sami, zatímco Linda k nim jen chodila na návštěvu a v případě potřeby jim pomáhala. Příběh tohoto páru se rychle roznesl po celém světě. Zvali je do televizních pořadů a vydělané peníze manželé utráceli za cestování. Cestovali po Anglii, navštívili Francii a dokonce se vydali do Ameriky, aby navštívili místa spojená s jejich idolem – Elvisem Presleym.

„Nikdy se nehádáme,“ vyprávěla Marianne na sociálních sítích a sdílela tak své jednoduché tajemství štěstí. „Moc miluji svého manžela, je to můj nejlepší přítel.“ Každodenní maličkosti, kvůli kterým se rozpadají tisíce běžných manželství, nad nimi jako by neměly žádnou moc. Jejich stránku na internetu sledovalo více než 70 tisíc lidí. Matky dětí s postižením po celém světě četly jejich příběh se slzami naděje v očích a přestaly se stydět za své děti.

Každá pozemská pohádka však, ať už si to přejeme jakkoli, má svou závěrečnou kapitolu. V posledních letech se Tommyho život stal těžkou zkouškou – začal u něj postupovat Alzheimerova choroba. Marianne se s úctou, něhou a téměř andělskou trpělivostí starala o svého chátrajícího manžela, i když ji občas přestával poznávat. Stříbrnou svatbu v roce 2020 oslavili v tichosti, uprostřed pandemie. A prvního dne roku 2021 Tommy zemřel na komplikace způsobené koronavirem.

Marianne po něm dodnes nesmírně touží. Ale jejich třicet let lásky, radosti a smíchu navždy změnilo pohled mnoha lidí na takové rodiny. Jak jednou velmi trefně řekla Linda Martinová: „Příběh jejich života lze nazvat inspirujícím. Jsem šťastná, že jsem kdysi učinila správné rozhodnutí, když mě Tommy požádal o ruku mé dcery.“

Tento příběh nám připomíná: skutečná velikost člověka se projevuje ve schopnosti milovat bez podmínek, požadavků a očekávání. Mariannina maminka vykonala skutečný, téměř svatý čin, když těmto dvěma lidem dala šanci na prosté lidské štěstí, kterého si zasloužili stejně jako kdokoli jiný.

A co si myslíte vy, moji milí čtenáři? Jsme schopni, se vší naší moudrostí, možnostmi a zkušenostmi, chránit jeden druhého stejně upřímně, oddaně a bez reptání, jako to dělali Marianne a Tommy?