Manžel den co den tajně přimíchával své ženě prášky na spaní. Když začala tušit, že něco není v pořádku, a předstírala, že spí, šokovalo ji, když zjistila, proč to dělá…

Manžel své ženě každý den tajně přidával do pití prášek na spaní. Když začala cítit, že se děje něco divného, předstírala spánek — a nedokázala uvěřit tomu, proč to celou dobu dělal…

Tamara se probrala s těžkou hlavou a tupou bolestí ve spáncích. Poslední dobou pro ni každé ráno začínalo čím dál hůř. Nejvíc ji ale děsilo něco jiného: občas usnula přímo na pohovce v obýváku a vůbec si nepamatovala, jak se to stalo ani co předtím dělala.

Anatolij už stál před zrcadlem v tmavém obleku a upravoval si kravatu, připravený odejít do práce. Když si všiml, že se žena probudila, tiše řekl:

— Včera večer jsem tě nechtěl budit. Spala jsi tak tvrdě, že mi bylo líto tě rušit — bál jsem se, že by ses pak zase půl noci trápila bez spánku.

— Teď už mě neděsí nespavost, ale tyhle náhlé „výpadky“, — odpověděla Tamara s hořkým úšklebkem. — Připadá ti to normální? Několik měsíců jsem skoro nezamhouřila oko a teď odpadávám prakticky na místě.

— Tělo si prostě bere zpátky, co mu chybělo, — poznamenal klidně Anatolij. — Potřebuje se dát dohromady. Přes den se tolik nepřepínej a večer nebudeš usínat u televize.

Tamara se nechtěně pousmála: z čeho by asi tak měla být unavená? Nechodila do práce, domácnost jí nezabírala příliš času a volných hodin měla víc než dost.

— Jen mi neříkej, že je to věkem, — pokusila se zažertovat. — Jsme stejně staří, ale ty vypadáš svěže a plný energie.

Anatolij se na manželku pozorně zadíval. Oběma bylo osmapadesát — mladí už nebyli, ale za staré se rozhodně nepovažovali. On sám byl přesvědčený, že je ve výborné kondici, a řeči o věku se ho proto trochu dotkly.

— Něco takového bych ti nikdy neřekl, — zabručel nespokojeně.

— Proč se hned zlobíš? — usmála se Tamara, ale úsměv jí rychle zmizel z tváře. — Myslím to vážně, Toljo. Mám pocit, že se se mnou po zdravotní stránce něco děje.

Muž jen bezmocně rozhodil rukama a poradil jí, aby zašla k lékaři. Znovu zopakoval, že to všechno může být následek dlouhé nespavosti a nahromaděné únavy. Když ho vyprovodila, Tamara jako první otevřela okno dokořán.

„Proč se musí tím kolínským tak polévat?“ zamumlala a vpustila do pokoje čerstvý vzduch.

Po sprše se pustila do obvyklých domácích prací: naskládala nádobí do myčky, vytáhla maso na večeři a zalila květiny. Jenže sotva došla k pračce, síla jí najednou jako by vytekla z těla. Tamara si sedla na pohovku a cítila se naprosto vyčerpaná. Měl snad Anatolij pravdu a opravdu šlo o věk? Ještě před půl rokem pobíhala po bytě jako natažená a v noci nemohla usnout přemírou energie.

Najednou zpozorněla: v bytě bylo až podezřele ticho. Jejich stará pračka obvykle rachotila tak hlasitě, že ji bylo slyšet i přes zapnutou televizi. Tamara nahlédla do koupelny — pračka byla vypnutá.

— No výborně, ještě chvíli a budu spát i za chůze, — pokárala sama sebe a zmáčkla tlačítko „Start“.

V kuchyni ji čekalo další drobné podivné znamení: dvířka skříňky pod dřezem zůstala pootevřená. Tamara si vzpomněla, že ráno vynášela odpadky, ale zapomněla dát do koše nový sáček. Aby vytáhla roli, musela se natáhnout až do nejvzdálenějšího rohu — někdo ji zasunul skoro ke stěně. Když sáčky vytahovala, všimla si na dně skříňky malého útržku papíru.

Byl to kousek obalu od nějakého léku. Nebyl na něm název ani dávkování — jen dvě latinská písmena a tenký modrý proužek při okraji. Tamara se snažila vybavit si, kde už takový obal mohla vidět, ale paměť tvrdošíjně mlčela.

Ještě ten den se přece jen objednala k lékaři. Doktor byl velmi mladý muž, jako by teprve včera dokončil školu, a sebejistě prohlásil, že u ní žádný vážný problém nevidí.

— S nespavostí se dá pomoct a ty náhlé záchvaty ospalosti mohou být klidně jejím důsledkem, — oznámil jí energicky.

Tamara se na něj dívala s nedůvěrou. Připadal jí jako nezkušený praktikant a teď chápala, proč k němu skoro nikdo nečeká ve frontě.

— Bez vyšetření a krevních testů žádné léky brát nehodlám, — řekla ostře a zvedla se ze židle. — To raději budu usínat před televizí, než abych do sebe naslepo něco sypala.

— Přesto si to vezměte, — doktor vytáhl ze zásuvky několik malých sáčků. — Mně tenhle přípravek během studií výborně pomáhal. Prodává se bez předpisu.

Tamara už chtěla odmítnout, ale jakmile pohlédla na sáček, ztuhla. Nebylo možné se splést: latinská písmena a tenká modrá linka po okraji vypadaly přesně stejně jako na útržku, který ráno našla v kuchyňské skříňce.

— Co je to za prostředek? A jak se užívá? — zeptala se a snažila se nedat najevo rozrušení.

— Obyčejné silnější hypnotikum. Hlavní je nepřehnat dávku, jinak můžete usnout v tu nejméně vhodnou chvíli. Prášek je bez chuti a bez zápachu, snadno se rozpouští ve vodě.

Když Tamara vyšla z polikliniky, posadila se na nejbližší lavičku. Myšlenky se jí pletly: jak se mohl obal od takového přípravku ocitnout u nich doma? Sama si nic podobného nikdy nekoupila. Že by jí Anatolij potají přidával ten prášek, protože si myslel, že jí tím pomůže s nespavostí?

Z přemýšlení ji vytrhla Zinaida — bývalá kolegyně a sousedka z domu naproti.

— Tak ses nakonec k doktorovi dostala? — zeptala se Zinaida a posadila se vedle ní. — Doufám, že tě nevzali k Igoru Viktorovičovi? Říká se, že jako odborník za moc nestojí.

— Přesně k němu, — povzdechla si Tamara. — Představ si, hned mi nabídl prášky na spaní, aniž by mě pořádně vyšetřil.

Zinaida se ušklíbla a potom dodala:

— To všechno bude věkem. Včera jsem si všimla, že jsi taky skoro půl noci nespala.

— Jak sis toho mohla všimnout? — podivila se Tamara. — Vždyť z tvých oken přece není vidět, co se u nás doma děje.

— Podrobnosti samozřejmě ne, ale viděla jsem, jak se u vás v noci pořád rozsvěcovalo a zhasínalo. Je všechno v pořádku?

Tamara ztuhla, ale pokusila se zachovat klid.

— Ano, asi něco s elektroinstalací. Nebo Anatolij vstával pro vodu. Máme teď takový zvyk: každý večer pijeme čaj a povídáme si. Docela nás to sblížilo.

Když se se sousedkou rozloučila, začala si Tamara skládat všechno dohromady. Večerní čaj se u nich objevil teprve nedávno — právě v době, kdy začaly její podivné propady do spánku. Ale proč by jí Anatolij tajně sypal prášek na spaní? A proč v noci chodí po bytě a rozsvěcuje světla, zatímco ona leží v bezvědomí? Rozhodla se, že na sobě nic nedá znát a pravdu zjistí sama.

Večer, jako obvykle, Anatolij připravil čaj. Zatímco byla Tamara v koupelně, klidně se pohyboval v kuchyni. Když vešla, manžel už ji volal ke stolu.

— Ty jsi dneska ten čaj vypila nějak rychle! — podivil se po několika minutách.

— Po koupeli jsem měla hroznou žízeň, — odpověděla Tamara. Ve skutečnosti počkala, až mu zazvoní telefon, a nenápadně vylila nápoj do květináče.

Seděla u stolu a pozorně sledovala jeho tvář. Aby nevzbudila podezření, okázale zívla.

— Ach, půjdu si lehnout na pohovku, jinak zase usnu přímo tady.

— Jistě, jistě, netrap se, — řekl Anatolij starostlivě a dokonce ji doprovodil do obýváku.

Tamara si lehla, zavřela oči a po chvíli začala pravidelně dýchat, jako by hluboce spala. Musela čekat dlouho — skoro hodinu trvalo, než Anatolij vstal z křesla. Přistoupil k pohovce a nějakou dobu mlčky hleděl na ženu, jako by ověřoval, zda opravdu usnula. Když se ujistil, že je všechno klidné, vytáhl Anatolij

…peněženku z vnitřní kapsy saka. Přes pootevřená víčka Tamara zahlédla, jak z ní vyndal malou lahvičku. Na štítku byla ta samá latinská písmena, která už viděla na útržku. Anatolij lahvičku otevřel a vysypal si do dlaně několik kapslí — příliš mnoho, očividně víc než běžnou dávku.

Tiše zašeptal:

— Vydrž to, Tomo. Už jen chvilku. Brzy se už neprobudíš.

Naklonil se k ní, chystal se jí rozevřít rty a vsypat prášek do úst, ale Tamara se prudce posadila. Anatolij ztuhl. Jeho tvář se na okamžik zkřivila strachem, potom však ztvrdla a stala se cizí.

— Co to děláš? — Tamařin hlas se třásl, ale zněl pevně.

— Ty… ty jsi nespala? — ustoupil dozadu.

— Ptala jsem se: proč mi dáváš prášky na spaní? A proč se v noci procházíš po bytě?

Muž mlčel. V pokoji bylo slyšet jen tlumené hučení lednice. Nakonec Anatolij těžce vydechl, jako by se rozhodl vyslovit to, co dlouho skrýval.

— Chtěla jsi pravdu? — jeho hlas byl chladný a téměř neznámý. — Už nemáme nic, Tamaro. Všechno jsem prohrál už před půl rokem. Byt je v zástavě, půjčky nás dusí. Jediné, co nás může zachránit, je tvoje pojistka. Nešťastná náhoda. Nebo předávkování prášky na spaní u ženy, která dlouhodobě trpěla nespavostí.

Tamara pomalu couvla ke stěně.

— Ty jsi mě chtěl zabít?

— Ne hned. Nejdřív bylo potřeba, aby sis zvykla. Potom by se dávka dala zvýšit. Doktor Igor Viktorovič je můj starý známý. Potvrdil by, že to nevydrželo srdce.

Natáhla se k nočnímu stolku, kde ležel telefon. Anatolij se prudce pohnul vpřed, ale Tamara byla rychlejší — vytáhla zpod polštáře na pohovce pepřový sprej, který si tam schovala už během dne.

— Nepřibližuj se, — vydechla. — Policii už jsem zavolala.

Zastavil se. Očima těkal po pokoji, ale vztek v nich téměř zmizel — zůstala jen prázdná odevzdanost.

U dveří zazvonil zvonek. Větračka zůstala otevřená a v tichu večera Tamara zaslechla kroky na schodišti. Nepouštěla sprej z ruky a dívala se na člověka, s nímž prožila třicet let, aniž by tušila, kým se ve skutečnosti stal. A teprve teď, v matném světle osamělé lampy, pochopila: ta nejděsivější monstra nepřicházejí vždycky ze tmy — někdy ti uvaří čaj a něžně ti popřejí dobrou noc.