Žena nechala své novorozené dítě na sedadle letadla v business třídě a rozhodla se ho po 13 letech najít

Žena opustí své novorozené dítě na sedadle obchodního letadla, protože se bojí, že se o něj nebude moci postarat, ale když se její situace po několika letech zlepší, rozhodne se ho najít a vzít si ho k sobě.

„Těhotná?! Ty ses snad zbláznila, Rhondo!“ – křičel na ni její otec David Harris, když zjistil, že čeká dítě se svým přítelem Peterem.

Rhonda na rozdíl od Petera pocházela z bohaté rodiny, její otec vlastnil velkou textilní společnost. Její matka bohužel zemřela, když jí byly pouhé dva roky, a tak ji otec vychovával sám.

Pan Harris poskytoval své dceři to nejlepší – oblečení, jídlo, vzdělání -, ale byl to také velmi panovačný muž, který nechtěl, aby jeho dcera šla proti jeho vůli.

Když Rhonda zjistila, že je těhotná, snažila se to před otcem skrývat nošením nadměrně velkých šatů, ale jak byl dětský bříško čím dál víc vidět, už ho nedokázala skrývat. Rozhodla se panu Harrisovi o svém těhotenství říct, ale ten z toho nebyl nadšený. „Toho dítěte se zbavíš, Rhondo. Rozumíš?“

„Ne, tati,“ prohlásila šestnáctiletá Rhonda neústupně. „Nehodlám to těhotenství ukončit. Už je pozdě a já to těhotenství nemůžu ukončit.„ “Cože?“ zeptala se Rhonda.

„Pak se budete muset sama rozhodnout, jak to dítě vychováte,“ upozornil ji pan Harris. „Nikdo v naší rodině se nikdy neodvážil vzít si někoho z nižší třídy. Takže jestli chceš vychovávat krev toho muže, vypadni z mého domu!„ “To je v pořádku,“ odpověděla.

„Dobře, tati,“ řekla Rhonda po krátké odmlce a oči se jí naplnily slzami. „Možná kdyby byla máma naživu, podpořila by mě. Ale to je v pořádku. Vychovám to dítě sama a dokážu ti, že ses mýlil.“

Rhonda si sbalila věci a ještě ten večer odjela, čímž s otcem zpřetrhala všechny vazby. Pan Harris se nenechal ani trochu zahanbit, zabouchl za ní dveře a nařídil jí, aby se vrátila až poté, co půjde na potrat nebo dá dítě do sirotčince.

Rhonda neřekla ani slovo a objednala si taxi do Peterova domu. Když přijela, vysvětlila, že odešla z otcova domu, protože odmítl přijmout jejich dítě, a že s ním chce začít nový život. K jejímu šoku však Petr odmítl převzít odpovědnost za dítě.

„Poslouchej, zlato,“ řekl. „Nejsem připravený být otcem. A proč jsi odešla z domu svého otce? Mohl nám finančně pomoci, když jsme se vzali a rozhodli se začít nový život. Zbav se toho dítěte, nebo na mě zapomeň, Rhondo.“

Když to Rhonda slyšela, byla v šoku. „Ale Petere, je to naše dítě. Jak můžeš?“

„Podívej, Rhondo, to dítě a ty mi teď děláte jenom problémy. Víš co, prostě na nás zapomeň! Je po všem!“

„Petře!“ Rhonda vykřikla. „Byl jsi tak šťastný, když jsi zjistil, že jsi těhotný! Co se stalo?“

„Protože teď jsi nikdo, zlato. Tvůj otec tě vyhodil a já to dítě vychovávat nemůžu, takže sbohem,“ řekl a zabouchl jí dveře před nosem.

Rhondě se během jediné noci obrátil život vzhůru nohama! Nemohla uvěřit, že je těžce těhotná a otec ani její přítel o ni nestojí! Tu noc opustila Peterův dům, bezútěšně plakala a bloudila ulicemi, aniž by věděla, kam ji život zavede.

Najednou ucítila prudkou bolest v břiše a začala rodit. Bolest byla nesnesitelná a ona neustále prosila kolemjdoucí, aby jí pomohli. Naštěstí si jí všimla jedna žena a s pomocí řidiče pomohla Rhondě dostat se k autu a odvézt ji do nemocnice.

Té noci Rhonda porodila chlapečka, a když se probudila, seděla u její postele žena, která jí pomohla, Angela Bamfordová.

„Děkuji, že jste mi pomohla,“ řekla Rhonda tichým hlasem. „Moje dítě… je v bezpečí, že?“

„Je v naprostém pořádku,“ ujistila ji paní Bamfordová. „Jste ve městě nová? Všimla jsem si, že si nesete zavazadla.“

Rhonda nedokázala zadržet slzy. Rozplakala se a vyprávěla paní Bamfordové příběh, jak se sem dostala. „Už tady nechci žít,“ vzlykala Rhonda. „Chci se jen dostat z Texasu. Ale nejsem si jistá, jestli dokážu zajistit dobrý život svému dítěti.“

Paní Bamfordová se vůči Rhondě cítila strašně provinile, nejen proto, že byla matkou bez domova, která se rozhodovala, zda své dítě vychová, nebo ne, ale také proto, že jí připomínala její vlastní dceru.

„To neříkej, drahá,“ utěšovala ji paní Bamfordová. „Měla jsem dceru v tvém věku. Když jsme zjistili, že je těhotná, rozzuřili jsme se a vyhodili ji z domu.“

„Můj manžel vlastní leteckou společnost a byli jsme dost bohatí na to, abychom dceru uživili. Ale byli jsme proti tak mladému těhotenství. Je mi líto, že jsem jí nemohla pomoci. Zabila se, protože to všechno neunesla. Nechci, aby si tím prošel někdo další! Je to hrozné místo, kde se člověk musí ocitnout.“

„To je mi moc líto,“ řekla Rhonda a utřela si slzy.

„Mně je jí taky líto,“ dodala paní Bamfordová. „Teď už je ale pozdě. Nebojte se, já vám pomůžu. Můžu ti zarezervovat letenku. Postarejte se o to, aby se vašemu dítěti v novém bydlišti dobře žilo.“

„Ale ne,“ vykřikla Rhonda. „Už jsi pro mě udělala hodně. Obávám se, že ti nemohu prokázat laskavost na oplátku.“

„Prosím,“ žadonila paní Bamfordová. „Když vám pomůžu, bude to, jako bych pomohla své dceři. A mně to pomůže zbavit se pocitu viny.“