Zamiloval jsem se do ženy o 20 let starší než já poté, co jsme se seznámili na Tinderu – v den jejích narozenin mi telefon vyklouzl na její pohovku a to, co jsem z ní vytáhl, mi zmrazilo krev v žilách

„Vezmi mě do té knihovny.“

Claire se bez jediného dalšího slova převlékla ze zelených šatů.

***

O dvacet minut později jsme stáli pod ostrými zářivkami pobočky knihovny na Pine Street.

Oddělení pro dospělé jsem téměř nepoznával.

Dětský koutek však vypadal úplně jinak.

Dospělé oddělení mi připadalo naprosto cizí.

Bylo menší, než jsem si ho pamatoval.

O dost menší.

Pomalu jsem procházel mezi policemi, až jsem došel k zadnímu rohu místnosti.

„Tady býval modrý koberec.“

Claire ukázala na podlahu.

„Přesně tady.“

Teď tam byl šedý.

Posadil jsem se k jednomu z malých dětských stolů.

Kolena se mi pod něj sotva vešla.

Teď ho vystřídal obyčejný šedý koberec.

Claire zůstala stát poblíž dveří.

Rozhlédl jsem se po místnosti.

A pak jsem zahlédl stojan plný dobrodružných knih.

V tom okamžiku se v mé hlavě vynořila další část vzpomínky.

Nora prudce zaklapla knihu.

Obvinil jsem ji, že přeskočila tři stránky.

Ona mi odsekla, že jsem jenom pomalý.

Přitáhl mě stojan s dobrodružnými knihami.

Nechtěně jsem se zasmál.

Claire se nezeptala proč.

„Podváděla,“ řekl jsem.

„Pořád.“

„Přeskakovala stránky.“

„Taky pořád.“

„Nenáviděl jsem to.“

„Ona to věděla.“

Podíval jsem se na ni.

Claire se usmívala, ale ten úsměv ve skutečnosti nepatřil mně. Dívala se skrze mě na někoho, kdo už dávno nebyl součástí tohoto světa.

„Nenáviděl jsem to.“

A právě to mě zabolelo víc, než jsem čekal.

„Byla nemocná?“ zeptal jsem se.

Claire se před odpovědí krátce podívala směrem ke dveřím.

„Ano.“

Takže to bylo ono.

Tohle byla věc, kterou v sobě celých šest měsíců nesla směrem ke mně.

„Jak moc?“

„Byla nemocná?“

„Od dětství měla chronické onemocnění. To léto patřilo k těm lepším obdobím, která zažívala.“

„Takže sem pořád chodila?“

„Každý týden, kdy to jen trochu šlo.“

Claire přešla ke mně, ale zastavila se na opačné straně stolu.

„Nesnášela, když se jí lidé nejdřív vyptávali na její zdraví a teprve potom se zajímali, jak se jmenuje.“

„To léto bylo jedno z jejích lepších období.“

Podíval jsem se na prázdnou židli vedle sebe.

„Já jsem to nevěděl.“

„Proto tě měla ráda.“

Podíval jsem se na Claire ostře.

„Nedělej ze mě nějakého andělského osmiletého kluka.“

Claire se téměř usmála.

„Nebyl jsi žádný andílek. Jednou jsi ji dokonce rozbrečel, protože jsi jí řekl, že podvádí při Unu.“

„Proto tě měla ráda.“

„Opravdu?“

„Rozhodně.“

Navzdory všemu jsem se zasmál.

Trvalo to možná dvě vteřiny.

Pak se ale vrátila mnohem těžší otázka, která celou dobu čekala někde uvnitř mě.

„Co se s ní stalo?“

Claire vytáhla židli naproti mně.

„Můžu si sednout?“

Přikývl jsem.

Posadila se.

„Co se s ní stalo?“

„Ke konci toho léta vzala naše máma Noru mimo město. Potřebovala specializovanou léčbu. Všichni si mysleli, že tam bude jen několik týdnů.“

Prsty jsem přejel po škrábanci vyrytém do desky stolu.

„A potom?“

„Její stav se zhoršil.“

„Všichni si mysleli, že se za pár týdnů vrátí.“

Přestal jsem palcem přejíždět po vyrytém škrábanci.

Claire pokračovala tišeji.

„Zemřela tu zimu.“

Díval jsem se směrem k policím.

Někde za námi se ozval dětský smích.

Několik dlouhých okamžiků jsme ani jeden z nás nepromluvil.

Nakonec jsem se zeptal:

„Nikdo mi to neřekl?“

„Ne.“

„Nikdo mi neřekl, že zemřela?“

„Ale ty jsi věděla, že existuju.“

„Ano.“

„Věděla jsi, kdo jsem, když jsi mě uviděla na Tinderu.“

„Ano.“

„Tak proč až tehdy?“

Claire sklopila pohled ke svým rukám.

„Protože jsem si myslela, že jsem konečně dostala příležitost ti to říct.“

Mlčel jsem a čekal.

„Tak proč právě tehdy?“

„Roky jsem neznala tvoje příjmení,“ pokračovala. „Věděla jsem jen, že se jmenuješ Ethan. Pamatovala jsem si, že pro tebe kdysi chodila tvoje máma červeným autem. Věděla jsem, že jste se odstěhovali nedlouho poté, co Nora onemocněla. Když mě po letech poprvé vážně napadlo, že bych tě mohla zkusit najít, skoro nic, podle čeho bych tě mohla dohledat, mi nezůstalo.“

„Roky jsi ani neznala moje příjmení.“

„Ale nakonec jsi ho zjistila.“

„O sedmnáct let později se tvoje tvář objevila na mém telefonu.“

Přejel jsem si oběma rukama po džínách.

„A dala jsi mi srdíčko.“

„Ano.“

„Jen proto, abys mi řekla, že Nora zemřela? To byl celý plán?“

„A ty jsi mi dal srdíčko také.“

„Jedna káva. Říct ti, kdo jsem. Vysvětlit ti, co se stalo. A poděkovat ti za to, že jsi byla její kamarád.“

Podíval jsem se na ni.

„A potom?“

Claire se unaveně, téměř bezradně zasmála.

„Potom sis objednal další kávu. Zůstal jsi tam tak dlouho, až začali kolem nás skládat židle na sebe.“

„Říct ti, kdo jsem.“

„To ale nevysvětluje, proč jsi mi lhala, Claire.“

„Ne.“

Dobře.

Aspoň se teď nesnažila předstírat, že její vysvětlení všechno napravuje.

Opřel jsem se pohodlněji do židle.