Zamiloval jsem se do ženy o 20 let starší než já poté, co jsme se seznámili na Tinderu – v den jejích narozenin mi telefon vyklouzl na její pohovku a to, co jsem z ní vytáhl, mi zmrazilo krev v žilách

„Kdyby Nora nikdy neexistovala, dala bys mi na Tinderu srdíčko?“

„To pořád nevysvětluje, proč jsi mi lhala, Claire.“

Claire se na mě několik vteřin mlčky dívala.

„Nevím.“

Ta odpověď bolela víc, než kdyby mi nabídla nějakou hezčí a uklidňující verzi pravdy.

Ještě než jsem stačil něco říct, pokračovala.

„Asi bych u tvého profilu nezůstala dost dlouho na to, abych vůbec zjistila, kdo jsi.“

Odvrátil jsem pohled.

Bolelo to víc, než kdyby mi řekla něco hezčího.

„Ale právě Nora mě přivedla do té kavárny,“ přiznala nakonec. „Ona mě nepřiměla objednat si další kávu. A už vůbec ne zůstat tak dlouho, až kolem nás začali skládat židle.“

Postavil jsem se.

„To, co se stalo potom, nemaže to, co se stalo předtím.“

„Já vím.“

„A jsme zase u toho.“

„Promiň.“

„Nora mě přivedla do té kavárny.“

Zvedl jsem fotografii ze stolu.

„Celou dobu jsi rozhodovala o tom, co smím vědět a co ne.“

Claire se tentokrát nepokusila bránit.

Neřekla jedinou výmluvu.

Po chvíli jen tiše odpověděla:

„Ano.“

„Proč?“

„Nejdřív proto, že jsem nechtěla, abys měl pocit, že jsem využila Noru jen proto, abych se k tobě dostala.“

„Ale přesně to jsi udělala. Využila jsi Noru, abys mě poznala.“

Claire se nesnažila svou volbu nijak obhajovat.

„Abych tě mohla poznat. Ano.“

„A později?“

Claire sklopila oči k šedému koberci.

Několik vteřin mlčela, než konečně promluvila.

„Později jsem se začala bát, že odejdeš.“

To byla první odpověď za celý večer, která nebyla zabalená do nějakého vznešeného nebo ušlechtilého vysvětlení.

Byla prostě obyčejná.

A bolestivě upřímná.

Znovu jsem vzal fotografii do ruky.

Jednou jsem ji přehnul napůl, ale hned nato jsem ji zase opatrně rozevřel, jako bych se bál, že jí tím ublížím.

„Potřebuju být chvíli sám.“

„Bála jsem se, že mě opustíš.“

Claire vstala.

„Chceš, abych odešla?“

Chvíli jsem o tom přemýšlel.

Pak jsem zavrtěl hlavou.

„Zůstaň tady.“

Claire přikývla.

Vyšel jsem ven sám.

A tentokrát mě Claire poprvé za celý večer nenásledovala.

„Zůstaň tady.“

Jenže když jsem došel přibližně do poloviny nádvoří před knihovnou, vrátila se ke mně další vzpomínka.

Nora prudce zaklapla knihu.

Já byl vzteky bez sebe.

A potom jsem uslyšel svůj vlastní dětský hlas:

„Tak dobře. Dočti si to sám.“

Zastavil jsem se uprostřed kroku.

Protože jsem najednou potřeboval vědět, jestli tohle byla poslední věta, kterou jsem kdy Noře řekl.

V hlavě se mi vynořila další vzpomínka.

***

Napsal jsem Claire zprávu.

„Můžeš přijít ven?“

O minutu později vyšla ven, ale zastavila se několik metrů ode mě.

„Na něco jsem si vzpomněl.“

Claire mlčky čekala.

„Řekl jsem Noře, ať si tu knihu dočte sama.“ Palcem jsem přejel po okraji fotografie. „Bylo to naposledy, co jsem ji viděl?“

„Na něco jsem si vzpomněl.“

Claire pomalu zavrtěla hlavou.

„Nevím přesně, jak probíhal váš poslední rozhovor.“

Ta odpověď mi pomohla víc než nějaká falešná jistota.

„Ale potom o tobě ještě mluvila,“ dodala Claire.

„Co říkala?“

„Většinou, že jsi otravný.“

Zasmál jsem se.

„Co o mně říkala?“

Claire se potom také usmála.

„Taky říkala, že jsi na ni vždycky počkal, když při čtení zaostávala.“

Podíval jsem se dolů na fotografii.

Po celé ty roky Nora někde existovala v mé mysli jako chybějící kousek vzpomínky, kterého jsem si už téměř přestal všímat.

Teď se přede mnou znovu stávala skutečným člověkem.

Nora byla někde hluboko v mé paměti celou dobu.

Žluté brýle.

Podvádění při hrách.

Přeskakování stránek.

Jak se na mě dokázala naštvat.

Podíval jsem se na Claire.

„Věřím, že mě miluješ. Ale ještě nevím, čemu z toho všeho můžu věřit.“

Claire se ani nepohnula.

„Rozumím.“

„Ne, nerozumíš. A vlastně tomu zatím nerozumím ani já.“

„Rozumím.“

Claire přikývla.

„Co chceš, abych udělala?“

Ta otázka mě překvapila.

„Dnes večer? Vyprávěj mi o Noře.“

„A potom?“

„Chci jet domů.“

„Dobře.“

***

Další hodinu jsme spolu jen mluvili.

Žádná další velká odhalení.

Žádné dramatické scény.

„Chci jet domů.“

Nora nesnášela rozinky. V šestnácti chtěla vlastní motorku. A byla přesvědčená, že pravidla deskových her jsou pouze „doporučení“, která není nutné vždy dodržovat.

Když jsme se vrátili do Claireina bytu, zelené šaty byly úhledně přeložené přes opěradlo židle.

„Chceš, abych je vrátila?“ zeptala se.

„Ne.“

„Chceš, abych ty šaty vrátila?“

Podívala se na mě.

„Koupil jsem ti je, protože se ti líbily,“ řekl jsem. „A na tom se nic nezměnilo.“

Potom jsem odešel domů.

***

O čtyři dny později jsem se do knihovny vrátil sám a půjčil si knihu, kvůli které jsme se s Norou kdysi hádali.

Konec byl příšerný.

„Koupil jsem ti je, protože se ti líbily.“

Napsal jsem Claire zprávu.

„Nora měla pravdu. Ten konec je hrozný.“

Její odpověď přišla téměř okamžitě.

„Byla nesnesitelná pokaždé, když měla pravdu.“

Usmál jsem se.

„Jsem pořád v knihovně. Jestli chceš, můžeš přijít a pohádat se se mnou o tom.“

„Byla nesnesitelná, když měla pravdu.“

Claire dorazila o dvacet minut později.

Posadili jsme se k malému dětskému stolku.

Začal jsem číst a její ruka se téměř automaticky natáhla ke stránce.

Položil jsem na ni jeden prst.

„Hej. Ještě jsem neskončil.“

Seděli jsme u malého dětského stolku.

Její ruka se zastavila.

„Promiň.“

Pomalu ji stáhla zpátky.

A počkala.

Dočetl jsem odstavec.

Potom jsem stránku otočil sám.

Odstavec jsem dočetl až do konce.