Říkali mi „Popelnicová princezna“ a „Babiččin duch“, protože jsem měla na sobě šaty po mé zesnulé babičce – pak ale promluvil král plesu a všem vyrazil dech

Sotva však zmizela z dohledu, Brielle stáhla ruku.

A úsměv zmizel také.

„Tak běž strašit někoho jiného, holka-duchu,“ zašeptala.

Nevydala jsem se na parket.

Zamířila jsem na toalety.

Zamkla jsem se v poslední kabince.

A konečně dovolila slzám téct.

Roztřesenými prsty jsem vytáhla telefon.

Vytočila číslo maminky.

„Mami,“ zašeptala jsem. „Já to nezvládnu.“

Na druhém konci se ozval její klidný hlas.

„Pověz mi, co se stalo, zlatíčko.“

Brielle stáhla ruku.

A já jí všechno vypověděla.

Poznámku o zácloně.

Přirovnání k duchovi.

To, jak mi Brielle neustále blokovala cestu, jako bych se měla omlouvat za svou existenci.

Nastalo dlouhé ticho.

Pak maminka promluvila.

„Emmo, tvoje babička by na tebe byla pyšná už jen za to, že jsi našla odvahu vejít dovnitř. Pokud chceš jet domů, budu u školy za deset minut. Bez jediného dotazu.“

Opřela jsem čelo o chladnou stěnu kabinky.

„Ale…“

„Ale rozhodnutí je na tobě,“ odpověděla jemně. „Ne na Brielle. Ani na babičce. Jen na tobě.“

„Za deset minut tam budu.“

Vzpomněla jsem si na třesoucí se ruce babičky Ruth, jak něžně uhlazovala satén a přejížděla po perleťových knoflících, které maminka jeden po druhém čistila u kuchyňského stolu.

„Ještě jednu písničku,“ zašeptala jsem sama pro sebe. „Zůstanu ještě na jednu jedinou písničku.“

Opláchla jsem si obličej studenou vodou, zhluboka se nadechla a vyšla zpátky do hlučného sálu.

A tehdy jsem ho uviděla.

Austin stál na druhém konci tělocvičny opřený o tribunu a sledoval dveře, kterými jsem právě prošla.

Čelist měl napjatou.

„Zůstanu ještě na jednu písničku.“

Vedle něj stála Brielle.

Znovu se k němu přilepila a něco mu nadšeně vyprávěla, přičemž živě gestikulovala oběma rukama.

V jednu chvíli se natáhla po jeho paži.

Austin se nepatrně posunul stranou.

Její prsty sevřely jen prázdný vzduch.

O chvíli později to zkusila znovu.

Austin ustoupil ještě dál.

Nebyl hrubý.

Nevytvářel scénu.

Jen se jí vyhýbal stejně přirozeně, jako člověk obejde kaluž na chodníku.

Brielle se zasmála až příliš hlasitě a opět se k němu přiblížila.

Austin tentokrát ustoupil skoro o celý krok a dál sledoval dveře.

Najednou mi všechno došlo.

Brielle se na něj nalepila hned po příchodu.

Celý večer hrála roli jeho přítelkyně.

Austin však odmítal tu hru hrát s ní.

Pořád se snažila chytit jeho paži.

V hlavě mi probleskla vzpomínka.

Když se mě Austin ten týden snažil zastavit na chodbě, řekl tehdy:

„Emmo, můžu ti něco říct ještě před sobotou?“

A já ho odbyla.

Teď se naše pohledy střetly přes celý sál.

V jeho očích nebyla lítost.

Ani soucit.

Bylo tam něco úplně jiného.

Něco klidného.

Pevného.

Jako by na ten okamžik čekal.

A já ho tehdy jen odbyla.

Vtom jsem si vzpomněla na další důležitou věc.

Austinova babička Margaret bydlela vedle babičky Ruth tak dlouho, jak si pamatuji.

Více než čtyřicet let společných odpoledních káv na verandě.

Více než čtyřicet let narozeninových přání, sousedských návštěv a přátelství.

Než jsem si stačila všechno spojit dohromady, hudba náhle utichla.

Ředitel školy vystoupil na pódium.

Od mého příchodu uplynula asi hodina.

„A nyní je čas vyhlásit letošního krále a královnu plesu!“

V sále zavládlo napjaté ticho.

„Austin a Brielle!“

Brielle vyrazila na pódium s elegancí člověka, který si ten okamžik nacvičoval celé měsíce.

Usmívala se zářivě.

Jako by celý večer patřil jen jí.

Na hlavě měla korunku.

V rukou držela kytici.

A působila dojmem, že všechno probíhá přesně podle jejího plánu.

Ještě než jsem si stačila srovnat myšlenky.

Austin vystoupal na pódium za ní.

Přes rameno měl přehozenou šerpu krále plesu.

Ale nevypadal šťastně.

A hlavně…

Pořád Brielle nenabídl rámě.

Vzal do ruky mikrofon.

Brielle se pobaveně usmála.

Zřejmě očekávala romantický projev.

Něco, co ji postaví do středu pozornosti.

Jenže Austin se na ni ani nepodíval.

Jeho oči našly mě.

Jeho hlas se rozlehl naprosto tichou tělocvičnou.

„Musím říct něco důležitého.“

V sále by bylo slyšet spadnout špendlík.

Brielle se vedle něj dál usmívala.

Prsty pevněji sevřela kytici.

Naklonila se k němu, připravená zaslechnout své jméno.

Austin držel mikrofon.

Hlasovací lístky byly přitom odevzdané už dávno.

Lidé je vhazovali do ozdobené krabice hned při vstupu.

Výsledky byly spočítané.

Šerpa byla jeho.

Nic z toho už nešlo změnit.

Pak se Austin otočil k Brielle.

A následně promluvil ke všem.

„Dívka ve starorůžových šatech, Emma, má na sobě šaty, které patřily nejlepší přítelkyni mé babičky Margaret.“

Po sálu se roznesl šum.

Podlomila se mi kolena.

Austin pokračoval.

Briellin úsměv začal mizet.

„Ruth byla nejlepší přítelkyní mé babičky více než čtyřicet let.“

Lidé si mezi sebou začali šeptat.

Austin se však nezastavil.