Posledním přáním mé dcery bylo sledovat východ slunce nad Grand Canyonem – jen pár minut před rozedněním k nám přistoupil strážce národního parku a řekl: „Její lékař mi nařídil, abych vás našel ještě předtím, než slunce vyjde.“

„Nemohl jsem se vám dovolat.“

„Nebyl tam žádný signál.“

„Já vím.“

„Tak mi konečně řekněte, proč jsme tady.“

Že jsem vás vyděsil.

Podíval se na Hailey. „Protože mi včera odpoledne zavolal výzkumný tým z Německa.“

Už jen to, že zmínil Německo, bylo mnohem víc, než jsem vůbec čekala.

Jenže doktor Carter mi stále neřekl všechno.

Hailey svraštila čelo. „Z Německa?“

Doktor přikývl.

„Jak se o mně vůbec dozvěděli?“

Včera mi zavolal výzkumný tým z Německa.

Doktor Carter na půl vteřiny zaváhal.

„Vaše zdravotní dokumentace už nějakou dobu koluje mezi odborníky.“

„Protože jste ji rozeslal?“

„Některé její části ano.“

Zachytila jsem jeho formulaci.

„Některé?“

Vaše zdravotní dokumentace už nějakou dobu koluje mezi odborníky.

Doktor však mezitím otevřel Haileyinu zdravotní složku.

„Teď je nejdůležitější, že se nám tento tým ozval.“

„O-o co se vlastně jedná?“

„Provádějí ranou klinickou studii, která se zabývá novým přístupem k léčbě pacientů s konkrétním typem onemocnění, jaké má vaše dcera. Její dokumentaci už předběžně posoudili.“

Pevně jsem sevřela opěrku židle.

„Co tím chcete říct?“

Doktor už mezitím otevřel Haileyinu zdravotní složku.

„Chci říct, že by Hailey mohla splňovat podmínky pro zařazení do studie.“

„Mohla?“

„Nejdříve musí podstoupit další vyšetření. Nic vám nemůžeme zaručit.“

Hailey se zeptala: „Mohlo by mě to vyléčit?“

„To vám nikdo nemůže slíbit.“

Provádějí ranou klinickou studii.

„A co tedy ta léčba dokáže?“

„Výzkumníci se domnívají, že by mohla zpomalit, nebo dokonce zastavit postup nemoci. V této fázi by to byl obrovský úspěch.“

Cítila jsem, jak ve mně začíná růst něco nebezpečného.

Naděje.

Naučila jsem se bát jí téměř stejně jako špatných zpráv.

A přesto jsem ještě neslyšela tu část příběhu, která ve mně měla vyvolat víc otázek než odpovědí.

Nic vám nemůžeme zaručit.

„Kdy bychom musely odjet?“

„Co nejdříve.“

„Do Německa?“

„Ano.“

Žaludek se mi sevřel.

„A z čeho přesně mám zaplatit cestu do Německa?“

Naděje.

Doktor Carter chvíli mlčel.

„O to se nebudete muset starat.“

Nevěřícně jsem na něj zírala.

„Cože?“

„Letenky, ubytování i výdaje spojené s programem. Všechno už je zaplacené.“

„A kdo to z-zaplatil?“

Z čeho mám zaplatit cestu do Německa?

Doktor Carter znovu zaváhal.

A najednou mi došlo, že právě tahle část rozhovoru byla tím, čeho se celou dobu obával.

„Byl jsem požádán, abych vám to neprozrazoval.“

Zvedla jsem se ze židle.

„V-vy jste volal do správy národního parku, abyste mě našel, ale nedokážete mi říct, kdo platí desítky tisíc dolarů za léčbu mého dítěte?“

Všechno už je zaplacené.

„Chápu, jak to na vás působí.“

„N-ne, nechápete.“

„Mami,“ ozvala se tiše Hailey.

Přinutila jsem se znovu posadit.

„Jak dlouho se ten člověk už do všeho zapojuje?“

Doktor Carter chvíli přemýšlel.

„Roky.“

Právě téhle chvíle se celou dobu obával.

„A c-co přesně dělal?“

„Kontaktoval specialisty. Posílal jim výsledky výzkumů. Zajišťoval, aby Haileyina dokumentace zůstávala v oběhu mezi odborníky.“

Jeho odpověď mě znepokojila ještě víc než samotné peníze.

V prvních měsících Haileyiny nemoci vědělo o skutečné závažnosti jejího stavu jen velmi málo lidí.

Roky.

Toho večera jsem si v motelu nedaleko nemocnice začala sestavovat seznam možných jmen.

Hailey se na mě dívala z druhé postele.

„Takže pátráš po našem tajemném dárci?“

„Snažím se zjistit, kdo se o tvé diagnóze dozvěděl tak brzy.“

Chvíli přemýšlela.

„Teta Rachel?“

Začala jsem si sestavovat seznam.

„Je to možné.“

„Babička?“

„Ta by mi to řekla.“

Hailey sledovala, jak ze seznamu škrtám další jméno.

„A co když si pokládáš špatnou otázku?“

Zvedla jsem hlavu.

„Jakou otázku bych si tedy měla položit?“

Kdo se o tvé diagnóze dozvěděl tak brzy.

„Ne kdo má tolik peněz.“ Pokrčila rameny. „Ale komu na nás záleželo natolik, že se celé roky snažil najít nějakou pomoc?“

Pero se mi zastavilo v ruce.

Na papíře už nezbývalo mnoho jmen.

O tři dny později z Německa přišlo potvrzení, že Hailey může přicestovat na závěrečné vstupní vyšetření.

Doktor Carter mi podal složku.

„Formuláře souhlasu, lékařské zprávy a informace o cestě.“

Co když si pokládáš špatnou otázku?

Prolistovala jsem dokumenty přímo u jeho stolu.

„Kdo rezervoval apartmán?“

„Většinu organizačních záležitostí vyřizoval koordinátor výzkumného týmu.“

„Většinu?“

Doktor se na mě varovně podíval.

Pokračovala jsem ve čtení.

Německo potvrdilo, že Hailey může přicestovat.

A pak jsem narazila na stránku s nadpisem KONTAKT PRO PŘÍPAD NOUZE A FINANCOVÁNÍ.

Většinu řádku zakrýval černý pruh.

Jenže ten, kdo dokument upravoval, přehlédl jedno políčko.

Křestní jméno: Ethan.

Prsty mi náhle znecitlivěly.

„E-E-E…“

KONTAKT PRO PŘÍPAD NOUZE A FINANCOVÁNÍ.

Hailey zvedla hlavu. „Mami?“

Ukázala jsem prstem na stránku.