Posledním přáním mé dcery bylo sledovat východ slunce nad Grand Canyonem – jen pár minut před rozedněním k nám přistoupil strážce národního parku a řekl: „Její lékař mi nařídil, abych vás našel ještě předtím, než slunce vyjde.“

Doktor Carter mi ještě předtím, než stačil promluvit, prozradil výrazem ve tváři úplně všechno.

„Je mi to líto.“

„Ethan?“

Vydechl.

„Ano.“

Ethan.

Odsunula jsem se od stolu tak prudce, až židle narazila do zdi.

„N-ne.“

„Prosím, posaďte se.“

„O-on ji opustil.“

„Vím, co se tehdy stalo.“

Je mi to líto.

„N-ne, vy víte jen to, co vám n-namluvil.“

Hailey střídavě hleděla na mě a na doktora.

„Táta to všechno zaplatil?“

Pokusila jsem se odpovědět, ale slova mi uvízla v hrdle.

„M-myslí si, že může na celé roky zmizet a pak si z-zaplatit cestu zpátky do našeho života?“

On ji opustil.

Doktor Carter zavrtěl hlavou.

„Výslovně požádal, abychom jeho jméno nikde neuváděli.“

„T-tím je to ještě horší!“

„Mami.“

Podívala jsem se na Hailey.

Výslovně požádal, abychom jeho jméno nikde neuváděli.

Stále upřeně hleděla na Ethanovo jméno vytištěné na stránce.

„Chci vědět, co všechno udělal.“

Její slova mě zarazila.

Nenáviděla jsem skutečnost, že se Ethanovi pořád dařilo ve mně vyvolávat takové emoce. Jenže tentokrát už nešlo pouze o můj vztek.

Hailey si také zasloužila znát pravdu.

Zbývala už jen jediná otázka: co vlastně Ethan všechny ty roky dělal?

T-tím je to ještě horší!

Před několika lety, během naší poslední hádky, jsem stála v kuchyni a sledovala, jak si Ethan balí věci.

„Kam jdeš?“

„Nevím.“

„Tak tu tašku polož.“

„Nemůžu takhle žít, Claire.“

Co vlastně Ethan všechny ty roky dělal?

„J-jak takhle?“

Zapnul zip na tašce.

„Ethane, n-nedělej to.“

„Je mi to líto.“

„N-neopovažuj se říct tohle a prostě odejít!“

Nemůžu takhle žít.

Ale on přesto odešel.

Byla jsem tak rozzuřená, že se mi kvůli koktání nedařilo vyslovit nic z toho, co jsem mu doopravdy chtěla říct.

Odešel, zatímco jsem ještě stále bojovala o každé slovo.

A teď to jeho jméno dokázalo znovu.

N-neopovažuj se říct tohle…

Doktor Carter nakonec promluvil.

„Je tu něco, o čem nevíte.“

„Co?“

„Ethan mě kontaktoval před dvěma lety.“

Nevěřícně jsem na něj pohlédla.

„P-před dvěma lety?“

„A ještě předtím, než oslovil mě, se obrátil na další specialisty.“

Teď to jeho jméno dokázalo znovu.

„Kde všude?“

„Boston. Toronto. Curych. Berlín.“

„P-páni…“

„Neustále posílal výsledky výzkumů a ptal se, jestli by se některé nové poznatky nedaly využít při léčbě Hailey.“

Hailey na něj překvapeně hleděla.

„On tohle všechno dělal celou tu dobu?“

Ještě předtím se obrátil na další specialisty.

„Ne vždycky dokonale. Ne vždycky soustavně. Ale dělal to celé roky.“

Z parkoviště jsem Ethanovi zavolala.

„Claire? Stalo se něco Hailey?“

„Kde jsi?“

„Ve Flagstaffu.“

Byl vzdálený pouhých čtyřicet minut jízdy.

Ne vždycky dokonale. Ne vždycky soustavně.

„Přijela jsem, protože ten německý tým…“

„Kavárna na Birch Street. Za třicet minut.“

„Claire…“

„Za třicet minut.“

Myslela jsem si, že mám pro Ethana jedinou otázku.

Když jsem však z té kavárny odcházela, pochopila jsem, že peníze budou tou nejjednodušší částí celého příběhu.

Přijela jsem, protože ten německý tým…

Ethan už na mě čekal.

„Máš pět minut.“

Přikývl.

„Dobře.“

„Proč jsi odešel?“

Sklopil oči.

„Zpanikařil jsem. Nedokázal jsem tam sedět, dívat se, jak se její stav zhoršuje, a poslouchat, jak nám všichni říkají, že se s tím máme smířit.“

Peníze budou tou nejjednodušší částí celého příběhu.

„Takže jsi nás opustil?“

„Ne. Začal jsem hledat něco, co ostatní přehlédli.“

„Mohl jsi prostě zvednout telefon.“

„Zkoušel jsem to. Stovkykrát. Zablokovala jsi mě. A pokaždé, když jsem zavolal z jiného čísla, zablokovala jsi i to.“

Nedokázal jsem tam sedět a dívat se, jak se její stav zhoršuje.

„Tak kde jsi celou tu dobu byl?“

„Všude, kde jsem mohl najít práci. Arizona. Nevada. Nějakou dobu i Německo.“

„A po celou tu dobu?“

„Pořád jsem hledal.“

Sáhl dolů, vytáhl ze své tašky ošoupanou složku a položil ji na stůl.

„Co je to?“

Zablokovala jsi mě.

Místo odpovědi přisunul složku ke mně.

Otevřela jsem ji.

Boston. Toronto. Curych. Berlín.

E-maily.

Žádosti.

Zamítavé odpovědi.

Jména lékařů, která jsem poznávala, i jména těch, o kterých jsem nikdy neslyšela.

Nejstarší dokument nesl datum necelých šest měsíců poté, co nás opustil.

Pořád jsem hledal.

„Ty sis to všechno schovával?“

„Pořád jsem doufal, že alespoň jeden z nich přestane říkat ne.“

Zavřela jsem složku.

„Nic z toho nevysvětluje, proč jsi přestal být jejím otcem.“

„Já vím.“

„Tak mi to vysvětli.“

Boston. Toronto. Curych. Berlín.

Sklopil oči. „Protože jsem se jednou vrátil.“

„Kdy?“

„Před čtyřmi lety. Ty jsi byla v práci. Viděl jsem Hailey.“

Zatajil se mi dech.

„Cože?“

„Našel jsem jeden léčebný program ve Švýcarsku. Byl jsem přesvědčený, že tentokrát je to jiné. Řekl jsem jí, že by jí tam možná dokázali pomoct.“

Nic z toho nevysvětluje, proč jsi přestal být jejím otcem.

Read more