Posledním přáním mé dcery bylo sledovat východ slunce nad Grand Canyonem – jen pár minut před rozedněním k nám přistoupil strážce národního parku a řekl: „Její lékař mi nařídil, abych vás našel ještě předtím, než slunce vyjde.“

Chtěla jsem své dceři splnit jediné přání – dopřát jí, aby mohla sledovat východ slunce. Jenže to, co začalo u Grand Canyonu, mě brzy donutilo znovu otevřít kapitolu naší minulosti, o které jsem si myslela, že je už dávno uzavřená.

Hailey bylo třináct let, když mi lékaři oznámili, že léčba už nezabírá.

Roky jsme bojovaly s její nemocí – nemocniční pokoje, operace, léky a specialisté ve třech různých státech.

Vyzkoušela jsem úplně všechno.

Její otec ne.

Léčba už nezabírala.

Dva měsíce po Haileyině diagnóze si můj manžel sbalil tašku.

„Nemůžu takhle dál žít.“

A už se nikdy nevrátil.

Zůstaly jsme tedy jen my dvě – Hailey a já. Brala jsem si směny navíc, spala na nemocničních židlích a naučila se zpaměti názvy všech jejích léků.

Nakonec už ani lékařům nezbývaly žádné možnosti.

Její otec to ale vzdal.

„A co nějaká další klinická studie?“ zeptala jsem se doktora Cartera.

„Všechny jsme prověřili.“

„A co jiný specialista?“

„Claire, poslal jsem Haileyin případ všude, kam to jen šlo.“

„A opravdu už jí nikdo nedokáže pomoct?“

Ani lékařům už nezbývaly žádné možnosti.

Jeho mlčení mi odpovědělo za něj.

Jednoho večera se na mě Hailey podívala a řekla: „Mami, už nechci znovu do nemocnice. Chci se podívat na Grand Canyon při východu slunce.“

Ještě téhož večera jsem zavolala doktorovi Carterovi, abych se ujistila, že její zdravotní stav dovoluje tak dlouhou cestu autem.

„Jestli si to opravdu přeje, vezměte ji tam,“ řekl. „Jen mi přesně sdělte, kde budete, kdybych vás potřeboval zastihnout.“

Udělala jsem přesně to, o co mě požádal.

Chci se podívat na Grand Canyon při východu slunce.

***

O dva dny později jsem do auta naskládala deky, její léky a všechno ostatní, co by mohla během cesty potřebovat.

Vyrazily jsme uprostřed noci.

Kolem páté hodiny ráno jsme už seděly vedle sebe na vyhlídce a byly zabalené do teplých dek.

Hailey byla vyčerpaná, ale na tváři měla úsměv.

„Věděla jsem, že to bude nádherné,“ zašeptala.

Jestli si to opravdu přeje, vezměte ji tam.

Obloha začínala pomalu blednout, když k nám spěšným krokem zamířil strážce národního parku.

„Jste její maminka?“

Sevřel se mi žaludek. „Ano.“

„Volal do správy parku její lékař. Řekl mi, že vás musím najít ještě před východem slunce.“

Tak prudce jsem vyskočila, až mi deka sklouzla z ramen.

„Co se stalo?“

Věděla jsem, že to bude nádherné.

Strážce sáhl pod bundu.

Potom vytáhl nějaký předmět a podal mi ho. „Paní, doktor vaší dcery mi řekl, že vám to musím předat ještě předtím, než se začne dívat na východ slunce.“

V ruce držel bílou obálku s mým jménem.

Zůstala jsem na ni zírat. „To je všechno?“

Musím vás najít ještě před východem slunce.

„Tohle je všechno, co nám doktor Carter svěřil, abychom vám předali. Říkal, že jde o zdravotní záležitost a že si nepřeje, aby s vámi o tom kdokoli tady mluvil.“

Roztrhla jsem obálku a vytáhla dopis.

Byly v něm pouze dvě věty.

‚Vraťte se prosím okamžitě do nemocnice. Nedělejte prosím žádná rozhodnutí ohledně Hailey, dokud se nedozvíte, co jsme zjistili.‘

Přečetla jsem si ta slova dvakrát.

Tohle je všechno, co nám doktor Carter svěřil, abychom vám předali.

Hailey se ke mně naklonila. „Co tam stojí?“

„Doktor Carter chce, abychom se vrátily.“

Její úsměv okamžitě zmizel.

„Hned teď?“

„Ano.“

Sevřela jsem v pěsti okraj papíru a zmačkala ho.

Vraťte se prosím okamžitě do nemocnice.

„N-ne. V žádném případě.“

Strážce se rozpačitě zavrtěl. „Paní, opravdu nevím, o co jde.“

„Já vím. Omlouvám se. Nezlobím se na vás.“

Hailey se dotkla mého zápěstí.

„Mami.“

„Celou noc jsme j-jely, abychom sem d-dorazily.“

Opravdu nevím, o co jde.

„Mami.“

„Řekli nám, že už neexistuje žádná další možnost. N-nemůžou tě jen tak znovu zatáhnout do nemocnice pokaždé, když si někdo vzpomene na ještě jeden test.“

„Zpomal, mami.“

Ta slova mě zarazila.

Říkala mi to jen tehdy, když se mi do hlasu začalo znovu vkrádat koktání, které mě provázelo už od dětství.

Stres ho vždycky zhoršoval, zvlášť když jsem měla strach nebo jsem byla rozčilená.

Řekli nám, že už neexistuje žádná další možnost.

Zavřela jsem oči.

Hailey mi stiskla ruku.

„Jestli doktor Carter poslal za námi až strážce národního parku, možná tohle není další loučení.“

Podívala jsem se na ni.

„C-chceš se vrátit z-zpátky?“

„Nejdřív chci vidět východ slunce.“

A tak jsme zůstaly.

Stres vždycky způsoboval, že se moje koktání vracelo.

Kaňon pod námi se pomalu zbarvoval dozlatova a Hailey si opřela hlavu o mé rameno.

Potom tiše zašeptala: „Dobře. Teď už můžeme jet.“

O šest hodin později jsem vtrhla do ordinace doktora Cartera a Hailey šla po mém boku.

Doktor se zvedl ještě dřív, než jsem se vůbec posadila.

„Je mi líto, že jsem vás tak vyděsil.“

Možná tohle přece jen nebude další loučení.

„Poslal jste za mojí dcerou strážce národního parku.“