Na svatbě mého bývalého zetě jsem slyšela jeho nevěstu říct mé pětileté vnučce: „Už nejsi nejdůležitější holčičkou v životě svého tatínka. Drž se stranou a nepleť se do rodinných fotografií.“ Pak jsem pronesla přípitek, po kterém celý sál ztichl.

Stejné vánoční pyžamo.

Claire klečící vedle Margotina narozeninového dortu.

Claire, jak jí upravuje vlasy před sousedskou oslavou.

Claire, která drží Margot v náručí v zoo, zatímco někdo jiný je fotografuje.

„Mám ráda Claire, když se fotí.“

Emmett upřeně hleděl do koberce.

„Jak jsem si toho mohl nevšimnout?“

Málem jsem mu řekl, že si toho přece všimnout mohl.

Málem jsem mu řekl, že Claire dokázala oklamat úplně všechny.

Místo toho jsem si vzpomněl, jak mi Margot kdysi řekla, že Claire si s ní nechce hrát na restauraci, pokud nejsou nablízku nějací hosté.

Tenkrát jsem se tomu jen zasmál.

„Stejně jako já.“

„Jak jsem si toho mohl nevšimnout?“

Margot sklouzla z lavičky dolů.

„Můžu už dostat dort?“

Emmett se na ni podíval.

„Ano.“

„Čokoládový?“

„Takový kus, jaký ti dědeček dovolí.“

Chytila mě za ruku.

„Dědeček mi dovolí hodně.“

„Můžu už dostat dort?“

„Zrádkyně,“ zamumlal Emmett.

Margot se zachichotala.

Pomohlo to.

Pak odběhla napřed směrem k hostině.

Emmett zůstal stát za mnou.

„Co mám dělat?“

„Myslel jsem vážně to, co jsem ti řekl tam uvnitř,“ odpověděl jsem. „Nebudu ti říkat, co máš udělat.“

„Louisi…“

„Co mám dělat?“

„Musíš si promluvit se svou ženou.“

Přikývl.

Otočil jsem se, že odejdu.

Pak za mnou řekl: „Myslíš, že by si toho Phoebe všimla?“

Zastavil jsem se.

A byla tu znovu Phoebe.

Dělali jsme to často.

„Myslíš, že by si toho Phoebe všimla?“

Co by na to Phoebe řekla?

Phoebe měla přesně takový úsměv.

Phoebe měla čokoládu také moc ráda.

Margot byla v jejím věku Phoebe neuvěřitelně podobná.

Mysleli jsme to z lásky.

Jenže jsme po malé holčičce chtěli, aby žila vedle ženy, na kterou si sama nemohla vzpomenout.

Mysleli jsme to dobře.

„Nevím,“ řekl jsem.

Emmett se na mě překvapeně podíval.

„Myslím, že bychom měli přestat nutit Phoebe, aby odpovídala na otázky, na které už tu není, aby mohla odpovědět.“

Podíval se směrem ke dveřím sálu.

Pak šel najít Claire.

„Nevím.“

Zůstal jsem s Margot u stolu s dezerty.

Na jedné tváři měla čokoládovou polevu, když Claire s Emmettem zmizeli ve stejné malé místnosti na straně chodby.

Byli pryč deset minut.

Potom patnáct.

Nakonec se dveře otevřely.

Byli pryč deset minut.

Claire vyšla ven jako první.

Neplakala.

Vypadala rozzlobeně.

Emmett vyšel za ní.

Claire se na něj okamžitě obořila.

„Ty mu tohle opravdu dovolíš udělat na naší svatbě?“

Emmett se podíval přes její rameno směrem ke mně.

„Ne.“

„Tak mu to řekni.“

Neplakala.

„Nejdřív se na něco zeptám já tebe.“

„Na co?“

Složený ubrousek, který držel v ruce, jednou přeložil.

Potom ještě jednou.

„Co je to Claire na focení?“

Claire se zarazila.

„Cože?“

„Margot ti tak říká, když se kolem dívají ostatní lidé.“

„Co je to Claire na focení?“

„Je jí pět.“

„Právě.“

Claire se podívala směrem k Margot.

„Ty to bereš vážně?“

„Ano.“

„Kvůli tomu, že pětileté dítě řeklo, že si s ní málo hraju na restauraci?“

„Ne. Kvůli tomu, že si moje dcera všimla, že se k ní chováš jinak, když se na tebe někdo dívá.“

„Ty to bereš vážně?“

Claire sevřela prsty kolem stopky sklenice šampaňského.

„To je směšné.“

„Opravdu?“

„Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, aby se cítila jako součást rodiny.“

„Součást čeho?“

„Naší rodiny.“

„Součást čeho?“

Emmett mlčel a čekal.

Claire jako by si až o vteřinu později uvědomila, co právě sama řekla.

„Tak proč jsi jí řekla, aby se držela stranou rodinných fotografií?“ zeptal se.

Claire položila sklenku na stůl.

„Protože jsem chtěla jeden jediný den.“

„Jeden den na co?“

„Pro nás dva.“

„Protože jsem chtěla jeden jediný den.“

„Vždyť jste měli fotografie jen ve dvou.“

„To není to, co myslím, Emmette.“

„Tak mi řekni, co tím myslíš.“

Claire se podívala směrem k hostině.

Když znovu promluvila, její hlas byl mnohem tišší.

„Máš vůbec představu, jaké to je vdát se do téhle rodiny?“

„Vždyť jste měli fotografie jen ve dvou.“

Emmett ji nepřerušil.

„Kamkoli přijdu, všude je Phoebe.“

Moje jméno v té větě nezaznělo, ale přesto jsem cítil, jak mě ta slova zasáhla, přestože jsem stál opodál.

„Margot vypadá jako Phoebe,“ pokračovala. „Pořád máte všechny Phoebeiny věci. Louis vypráví Phoebeiny příběhy. Tvoje máma pořád mluví o tom, co by Phoebe uvařila, co by si oblékla nebo co by v takové situaci řekla.“

„Kamkoli přijdu, všude je Phoebe.“

Claire se podívala směrem k hlavnímu stolu, kde stále stály dvě nedotčené sklenky šampaňského.

„Přijdu do nějaké místnosti a někdy mám pocit, že všichni kontrolují, jestli dělám věci stejně jako tvoje zesnulá manželka.“

Emmett tiše odpověděl: „Nikdo po tobě nechtěl, abys byla Phoebe.“

„Nikdo po tobě nechtěl, abys byla Phoebe.“

„Nemusel jsi to říkat nahlas.“ Claire se podívala na Margot. „Chtěla jsem, aby dnešní den vypadal jako náš.“

Emmett sledoval její pohled.

„Margot je naše.“

Claire odpověděla příliš rychle.

„Je tvoje.“

Nastalo ticho.

Claire na okamžik zavřela oči.

„Tak jsem to nemyslela.“

„Margot je naše.“

Emmett se na ni zadíval.

„Myslím, že přesně tak jsi to myslela.“

„Emmette…“

„Nevzal sis mě bez ní.“

Claire natáhla ruku a chtěla ho chytit za ruku.

Emmett ustoupil.

Potom vykročil směrem k Margot.

Pořád v ruce držela svůj květinový košíček.

„Nevzal sis mě bez ní.“

„Pojď, zlatíčko.“

„Kam?“