Muž ve vlaku si sundal košili a neustále tiskl zpocený trup proti ženě –, dokud neuvedla svůj plán do akce a přiměla ho křičet: ‚Prosím, nedělej to! Nedělej mi to!‘

Na matčiny narozeniny jsem čekal obyčejnou jízdu vlakem, ale cizinec vedle mě měl jiné plány. Udělal si pohodlí na můj účet, pak se zasmál, když jsem ho požádal, aby přestal. Byl jsem připraven vzdát se svého místa, dokud jsem si nevšiml něčeho na jeho chování, co mi dalo nápad.

„Ty mě vážně hlásíš?“ muž bez košile požadoval. „I poté, co jsem se omluvil?“

Podíval jsem se na průvodčího, který stál vedle našich sedadel.

„Ano. Rád bych, abyste zahrnuli, co se stalo po vašem prvním varování.“

Muž se otočil ke mně.

„No tak, dámo. Už jsem se omluvil!“

„Ty mě vážně hlásíš?“

Legrační: o hodinu dříve se ani nestaral o to, aby se zeptal na mé jméno.

Teď se choval, jako bychom byli staří přátelé.

Dirigent sáhl po svém reportovacím listu.

Můj spolubydlící popadl lístek.

Teď se choval, jako bychom byli staří přátelé.

„Počkej! To nemůžeš napsat!“

Podíval jsem se na muže, který strávil odpoledne tím, že mi bylo mizerně.

Pro jednou byl ten nepohodlný.

A nechystal jsem se ho zachránit.

***

Jsem Gabby; Je mi 28 a cestoval jsem na narozeninovou večeři své matky.

„Počkej! To nemůžeš napsat!“

Zarezervoval jsem si místo u okna na čtyřhodinovou jízdu vlakem, protože jsem chtěl klidné odpoledne, než jí pomůžu připravit se na večírek.

Ten plán trval 20 minut.

Klimatizace přestala fungovat.

Během několika minut mi kočár připadal jako trouba.

I’d booked a window seat.

People opened water bottles, fanned themselves, and complained about the heat.

Every seat was occupied.

The man beside me sighed loudly.

„You’ve got to be kidding.“

I glanced over.

Každé místo bylo obsazeno.

Bylo mu kolem 40 let, pod nohama měl zaklíněnou velkou cestovní tašku.

Jeho lístek byl zkontrolován dříve a slyšel jsem, jak mu dirigent říká Lucas.

„Je to dost hrozné“, souhlasil jsem.

Lucas si začal rozepínat košili.

„Tohle už prostě nevydržím!“

„Je to docela hrozné.“

Předpokládal jsem, že si uvolňuje obojek.

Místo toho to celé stáhl, nacpal si to do tašky a posadil se tam s odhalenou hrudí.

Zíral jsem na okno.

No, to byl určitě jeden ze způsobů, jak zvládnout teplo.

Zíral jsem na okno.

Pak se jeho zpocená paže otřela o mou.

Přistoupil jsem blíž k oknu.

A few minutes later, his bare side pressed against me.

„Please keep your distance.“

Lucas barely looked up.

His bare side pressed against me.

When it happened again, I complained.

Zasmál se.

„Je to 90 stupňů. Chceš, abych vařil v košili?“

„Je mi jedno, co nosíš. Jen si udržujte odstup.“

Pohlédl na maličký prostor mezi mnou a oknem.

„Jen si udržuj odstup.“

„Tak se přesuň.“

„Nemohu se posunout dál.“

Pokrčil rameny.

O minutu později se do mě znovu opřel.

Tentokrát to nebylo možné náhodou.

„Tak se přesuň.“

***

Pracuji na rušné recepci.

Moje práce zahrnuje zvedání telefonů, vyřizování schůzek a jednání s lidmi, kteří věří, že křik zrychluje pohyb linky.

Obvykle jsem dobrý v udržení chladu.

I work at a busy reception desk.

Unfortunately, I’m also good at apologizing when someone else is rude.

Mom has been trying to break me of that habit for years.

„Gabby, you can be kind without letting people walk all over you,“ she’d told me the previous weekend.

„Mom, I handle difficult people every day.“

„Gabby, můžeš být laskavá, aniž bys nechala lidi chodit po tobě.“

„Tak se jim přestaň omlouvat za špatný den.“

Zasmál jsem se.

Teď jsem si přál, aby místo toho seděla vedle Lucase.

***

„Mohl byste prosím pohnout paží?“ Zeptal jsem se.

Lucas se na mě otráveně podíval.

„Mohl byste prosím pohnout paží?“

„Kam přesně to mám dát?“

„Na vaší straně loketní opěrky.“

„Tato sedadla jsou malinká, paní.“

„Pak máme oba špatné odpoledne.“

„Tato sedadla jsou malinká, paní.“

Zvedl hlas.

„Zřejmě někdo očekává prvotřídní léčbu!“

A man across the aisle chuckled.

Several people looked over.

My cheeks burned.

He raised his voice.

I hated being watched while having an argument.

Lucas noticed.

„Relax. I’m trying to get comfortable.“

„Tak jsem.“

„Tak přestaň všechno ztěžovat.“

Nesnášela jsem, když mě někdo sledoval.

Málem jsem se omluvil.

To slovo se už formovalo, když jsem se chytil.

Místo toho jsem se podíval ke konci kočáru.

Vodič šel směrem k nám.

Zvedl jsem ruku.

Málem jsem se omluvil.

„Promiňte?“

Zastavil se.

Jeho jmenovka zněla Curtis.

„Mohu pomoci?“

„Je k dispozici další místo?“

„Promiňte?“

Curtis glanced around.

„I’m afraid we’re full, ma’am.“

Lucas jumped in.

„She’s upset because it’s hot.“

„No,“ I said. „I’m upset because he keeps pressing against me after I’ve asked him to stop.“

„Obávám se, že jsme plní, madam.“

Curtis se obrátil k Lucasovi.

„Pane, prosím respektujte její prostor.“

Lucas se napřímil.

„Tohle se bude zapisovat nebo tak něco?“