«V 56 jsem si myslel, že jsem konečně potkal muže,

«V 56 jsem si myslel, že jsem konečně potkal muže, který mi vrátí chuť do života. Ale ráno zmizel spolu s mým románem…»

V šestapadesáti letech jsem si opravdu poprvé uvědomil, jak tiše se člověk může ztratit.

Ne za jeden den.

Ne po jedné velké tragédii.

A pomalu.

Postupně.

Nejdřív přestaneš snít.

Pak — udělejte plány.

Pak si začnete zvykat na to, že nikdo se o vaše touhy nijak zvlášť nezajímá.

A jednoho dne se ráno probudíte a najednou si uvědomíte: už dlouho nežijete svůj vlastní život.

Přesně tohle se mi stalo.

Kdysi jsem byla ženou, která se uměla smát, dokud jsem neplakala, pár hodin před odletem si koupit letenku a v noci bez přestání psát, protože se mi v hlavě rodily celé světy jeden za druhým.

Snil jsem o tom, že se stanu spisovatelem.

Není slavný.

Ne bohatá.

Jen jsem to jednou chtěla vidět na poličce knížku, na jehož obálce se objeví mé jméno.

Ale život rozhodl jinak.

Manžel.

Rodina.

Práce.

Nekonečné odpovědnosti.

Nejdřív jsem si říkal:

«Now není time».

Pak:

«Someday later».

A pak uplynulo dvacet let bez povšimnutí.

Tou dobou už moje manželství už dávno to přestalo být manželství v obvyklém smyslu.

S manželem jsme se skoro nehádali.

A pravděpodobně to bylo to nejhorší.

Jen jsme spolu přestali mluvit.

Vrátil se domů, povečeřel, zapnul zprávy a šel spát.

Staral jsem se o své věci.

Někdy bychom mohli být celý den ve stejném bytě a skoro si toho nevšímat.

Láska tiše zmizela.

Žádné hlasité skandály.

Žádné rozbité talíře.

Jen jsem si jednoho dne uvědomila, že už si nepamatuju, kdy jsem naposledy čekala, až se vrátí domů.

Rodinný život je někde daleko pozadu.

A spolu s ní zmizela i žena, kterou jsem kdysi byl.

Jediná věc, kvůli které jsem se alespoň někdy cítil znovu naživu, bylo, že vztah je stranou.

Docela dobře jsem pochopil, že to bylo špatně.

Ale v té době se mi zdálo, že alespoň na pár hodin mám právo cítit se šťastně.

Nepotřeboval jsem sliby.

Nehledala jsem nového manžela.

Jen jsem se chtěla cítit jako bych byla ještě žena.

Co by mohli chtít, abych udělal.

Že je zajímavé se mnou mluvit.

Že se ještě umím smát.

Co se mi může líbit.

Ale s čas i tento vztah přestal přinášet radost.

Staly se z nich něco jako lék proti bolesti.

Stejně se vrátila jen bolest.

Až jednoho dne na mě bez zaklepání vešla moje nejlepší kamarádka Lana.

Byla jediná osoba, která si všimla, jak moc jsem se změnil.

Seděl jsem na kraji postele a díval se na obrazovku notebooku.

Byl na něm objeven můj román.

Ten samý, na kterém jsem pracoval skoro tři roky.

Příběh ženy, která se po padesátce rozhodne úplně změnit svůj život a začít znovu od začátku.

Tehdy jsem ještě nechápala, jak podivně se jednou tato kniha proplete s mým vlastním osudem.

Koupit dalekohled

Lana se na mě podívala a řekla

— Všechny. Dost.

Vzhlédl jsem.

— Co je dost?

—Tento.

Mávla rukou, jako by jedním pohybem dokázala odstranit všechnu mou únavu.

—Sedíš v tomhle bytě už měsíc a pomalu mizíš.

Usmál jsem se.

— Jak dramatické.

—A ty se na sebe podíváš.

Neodpověděl jsem.

Lana šla ke skříni, otevřela dveře a začala vytahovat věci.

—Co to děláš?

— Sbírám tě.

— Kam?

— Na ostrovy.

Zasmál jsem se.

Poprvé za pár dní — doopravdy.

—Jsi úplně blázen?

— Možná.

— Lana…

— Ani nezačínej. Máš dovolenou. Nikomu nic nedlužíš. Děti jsou dospělí. Váš manžel je k vám lhostejný už dlouho. Práce tě nezdržuje.

Podívala se mi přímo do očí.

— Čeho se držíš?

Zůstal jsem zticha.

—To je ono, — řekla.

O dva dny později jsme už seděli v letadle.

Netušil jsem, co od této cesty čekat.

Nejspíš nic.

Jen jsem chtěl přestat myslet.

Chtěl jsem slunce.

Moře.

Ticho.

A alespoň na pár dní nebýt ženou, která se neustále snaží pochopit, v jakém okamžiku její život nabral špatný směr.

Ostrov nás přivítal oslnivým sluncem, slaným vzduchem a tak jasně modrým mořem, jako by ho někdo speciálně nakreslil na obzor.

První dva dny jsem si opravdu odpočinula.

Šli jsme pěšky.

Zasmáli jsme se.

Pili jsme kávu na terase.

Lana stále opakovala:

—Vidíš? Pořád se umíš usmívat.

Třetího večera navrhla zajít do malé restaurace hned vedle vody.

A tam jsem viděl Erica.

Nejdřív jsem mu ani nevěnovala moc pozornosti.

Seděl u vedlejšího stolu.

Vysoký.

Sebevědomý.

S lehkým úsměvem.

Ale když se naše oči setkaly, nespustil oči.

Z nějakého důvodu jsem se cítila trapně.

A sama se usmála.

O pár minut později přišel nahoru.

— Promiň, — řekl. — Chápu, že to zní strašně banálně, ale vypadáš, že tu vůbec nechceš sedět sám.

Podíval jsem se na Lanu.

Usmála se sotva znatelně.

— Nejsem sám.

—I měl tehdy ještě menší štěstí, odpověděl.

Lana se zasmála.

Tak jsme se potkali.

Opravdu se jmenoval Eric.

Mluvil o cestování, knihách, hudbě.

A nejúžasnější je, že — věděl, jak poslouchat.