«V 56 jsem si myslel, že jsem konečně potkal muže,

Nečekal jsem jen na okamžik, kdy budu moci znovu mluvit.

Ale opravdu poslouchal.

Když jsem řekl, že píšu román, okamžitě se začal zajímat.

— Opravdu?

— Ano.

— O čem?

Říkal jsem ti toho velmi málo.

—O ženě, která si jednoho dne uvědomí, že žila život někoho jiného příliš mnoho let.

Přemýšlel o tom.

—Takových žen je možná mnohem více, než se zdá.

— Možná.

— Nebo možná vaše hrdinka jen čekala na správný okamžik.

Usmál jsem se.

— A který?

Eric se na mě podíval.

— Okamžik, kdy se přestane bát.

Nechápal jsem, proč mě tahle fráze tak bolí.

Ale tu noc jsem dlouho nemohla spát.

Další den jsme se znovu potkali.

Pak znovu.

Všechno se vyvíjelo příliš rychle.

Docela dobře jsem pochopil, že mezi námi je velký věkový rozdíl.

Věděl jsem, že Eric je mnohem mladší než já.

A věděl jsem, že zvenčí tohle všechno může vypadat směšně.

Ale poprvé po mnoha letech mi to bylo jedno.

Vedle něj jsem se necítil jako žena ve věku padesáti šesti let.

Jen jsem se cítila jako sama sebou.

Stejná dívka, která kdysi chtěla cestovat, psát knihy a každé ráno se probouzet s pocitem, že je před námi ještě celý život.

Eric se na mě podíval, jako by neviděl můj věk.

Viděl mě.

A dovolil jsem si věřit, že tohle všechno může být skutečné.

Ten večer jsme spolu dlouho mluvili.

A pak zůstali spolu.

Nebudu vám říkat podrobnosti o té noci.

Pro mě bylo důležitější něco jiného.

Ráno jsem se probudil s dávno zapomenutým pocitem.

S nadějí.

Ležel jsem tam, díval se na strop a pomyslel si:

«Co když můžete stále začít znovu?»

Poprvé po mnoha letech jsem se cítila šťastná.

Štěstí se ale ukázalo být velmi krátké.

Otočil jsem se na druhou stranu postele.

Eric tam nebyl.

Nejdřív jsem se rozhodla, že prostě vyšel.

Volala jsem mu.

Telefon byl vypnutý.

Napsal zprávu.

Nebyla žádná odpověď.

Pak jsem si toho všiml dveře pokoje jsou mírně otevřené.

Vstal jsem.

A teprve potom jsem uviděl na stole prázdné místo.

Notebook zmizel.

Zamrzl jsem.

Srdce mi začalo bít rychleji.

Zkontroloval jsem tašku.

Nic.

Šatník.

Prázdný.

Noční stolek.

Nic taky.

Nebyl tam žádný notebook.

A s ním jako by všechno zmizelo.

Tři roky mé práce.

Román.

Návrhy.

Záznamy.

Stovky stránek.

Všechno bylo jen na tomhle počítači.

Neměl jsem zálohu.

Všechno uvnitř začalo být chladnější.

— No…

Hnal jsem se po místnosti.

A pak jsem si najednou vzpomněla na Lanu.

Bydlela ve vedlejším pokoji.

Vyběhl jsem na chodbu.

Zaklepal jsem.

Nikdo neodpověděl.

Znovu jsem zaklepal.

Ticho.

Pak popadla kliku.

Dveře ukázalo se, že je odemčený.

Už jsem chtěl vstoupit, když jsem slyšel hlasy.

Mužský hlas.

Okamžitě jsem ho poznala.

Eric.

Zamrzl jsem.

—Ona nic netuší, — řekl.

Vyrazilo mi to dech.

A pak zazněl Lanin hlas.

—Říkal jsem ti to. Ona mi naprosto věří.

Nemohl jsem uvěřit tomu, co slyším.

Eric se tiše zasmál.

— Všechno jde perfektně.

—A notebook?

— mám.

Prsty se mi chvěly.

Přitiskl jsem se zády ke zdi.

—Opravdu si ničeho nevšimla?

— No.

— Pak zbývá jen velmi málo.

Lana tiše řekla:

— Jen trochu víc, zlato.

Zdálo se, že se svět zastavil.

Stál jsem přede dveřmi a poslouchal dva lidi, kterým jsem věřil nejvíc.

Muž, se kterým jsem strávil minulou noc.

A žena, kterou považovala prakticky za svou sestru.

Lana.

Můj nejlepší přítel.

Nic jsem nepochopil.

Snažil jsem se vymyslet alespoň nějaké vysvětlení.

Možná jsem to špatně slyšel?

Možná mluví o něčem úplně jiném?

Možná si Eric vzal ten notebook z nějakého jiného důvodu?

Ale další fráze zničila poslední pochybnosti.

— Až podepíše dokumenty, všechno bude hotové, řekl Eric.

— Určitě podepíšete?

—Po včerejšku podepíše vše, co jí nabídneme.

Zakryl jsem si ústa dlaní, abych nekřičel.

Dokumenty?

Jaké dokumenty?

Co mají za lubem?

Proč si vybrali mě?

Pomalu jsem ustupoval od dveře.

Bojoval ve mně zároveň strach a vztek.

Chtěl jsem se tam vloupat.

Křičet.

Požadovat vysvětlení.

Ale něco mě zastavilo.

Asi intuice.

Poprvé po mnoha letech jsem si najednou uvědomil jednoduchou věc:

pokud si je soupeř jistý, že nic nevíte, máte výhodu.

Vrátil jsem se do svého pokoje.

Zavřela dveře.

Posadil jsem se na postel.

A poprvé v životě jsem se přinutila neplakat.

Začal jsem přemýšlet.

Kdo je Eric?

Proč je Lana v jednom s ním?

Jak dlouho se znají?

Co ode mě potřebují?

A co je nejdůležitější —, co bylo v notebooku kromě mého románu?

V duchu jsem si prošla událostmi posledních měsíců.

A najednou jsem si vzpomněla na jednu zvláštní věc.

Asi dva týdny před cestou se mě Lana několikrát ptala na doklady.

Tehdy jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost.

Přemýšlela, jestli jsem si udělal závěť.

Mám nemovitost.

Jaké mám bankovní účty.

Taky jsem vtipkoval:

—Rozhodli jste se mě přežít?