Na svatbě mého bývalého zetě jsem slyšela jeho nevěstu říct mé pětileté vnučce: „Už nejsi nejdůležitější holčičkou v životě svého tatínka. Drž se stranou a nepleť se do rodinných fotografií.“ Pak jsem pronesla přípitek, po kterém celý sál ztichl.

Margot strávila celé dopoledne tím, že se pořád ptala, kdy už konečně bude moci stát vedle svého tatínka při svatebním fotografování. Později jsem ji našel samotnou před svatebním salonkem. V rukou nervózně otáčela růžovou stužkou, která zdobila její košíček s květinami. To, co mi tehdy řekla, najednou úplně změnilo význam každé usměvavé fotografie, na které Claire po dobu dvou let stála po jejím boku.

„Dědo, mám stát vedle tatínka, nebo vedle Claire?“

Margot se mě na stejnou věc zeptala už potřetí.

„Nejspíš vedle obou, zlatíčko.“

„Dobře.“

„Dědo, mám stát vedle tatínka, nebo vedle Claire?“

Upravila si růžové šaty družičky a zvědavě se podívala směrem k fotografovi.

„Budu se usmívat tak, aby mi byly vidět úplně všechny zuby.“

„Vždyť máš jen dvacet!“

„Já vím. To jsou všechny, které mám.“

Zasmál jsem se.

„Budu se usmívat tak, aby mi byly vidět úplně všechny zuby.“

Na druhé straně místnosti si Claire nechávala naposledy upravovat make-up.

Margot k ní rychle přiběhla a v ruce svírala růžový okvětní lístek.

„Claire! Podívej, má tvar srdíčka.“

„Teď ne, zlatíčko.“

Margot se zarazila a zůstala stát na místě.

Na druhé straně místnosti si Claire nechávala naposledy upravovat make-up.

Vtom vešel fotograf.

Claire se okamžitě otočila jejich směrem.

„Margot, pojď sem.“

Moje vnučka k ní hned přiběhla.

Claire jí pečlivě upravila mašli ve vlasech, sklonila se k ní a usmála se právě ve chvíli, kdy fotoaparát několikrát cvakl.

Vtom vešel fotograf.

„Nádhera,“ pochválil ji fotograf.

Margot se rozzářila úsměvem.

Nevěnoval jsem tomu žádnou zvláštní pozornost.

Proč taky?

Dva roky se Claire k Margot chovala, alespoň podle toho, co jsem viděl, dobře.

Nebyla dokonalá. Nikdo takový není.

Claire se k ní zdála být hodná.

Ale měli jsme vánoční fotografie v pyžamech, na kterých byly obě sladěné, společně slavily narozeniny, chodily do zoo a podnikaly výlety. Existovaly desítky snímků, na kterých měla Claire paži kolem Margot.

A právě na tom mi záleželo.

Když mi bylo osmašedesát, měl jsem už za sebou pohřby své manželky i své jediné dcery.

Už jsem pochoval svou ženu i svou jedinou dceru.

Phoebe zemřela při autonehodě, když byly Margot teprve dva roky.

Od té chvíle pro mě Emmett přestal být jen bývalým zetěm.

Stal se součástí naší rodiny.

Společně jsme se snažili vychovávat Margot a žít s prázdným místem, které po Phoebe zůstalo a které nikdo z nás nedokázal zaplnit.

Emmett pro mě přestal být jen bývalým zetěm.

Když Emmett pracoval dlouho do večera, vyzvedával jsem Margot ze školky. On se mezitím učil plést jí vlasy. Zpočátku mu to šlo příšerně, ale časem se zlepšil. A kdykoli se mě Margot ptala na svou maminku, vyprávěl jsem jí o Phoebe všechno, co jsem si pamatoval.

Když se Emmett seznámil s Claire, opravdu jsem si přál, aby jejich vztah vyšel.

O dva roky později, když ji požádal o ruku, jsem měl upřímnou radost za oba.

Když Emmett poznal Claire, přál jsem si, aby jim to společně vyšlo.

Možná jsem dokonce potřeboval věřit, že to bude fungovat.

A pokaždé, když jsem viděl jejich společné fotografie plné úsměvů, jsem měl pocit, že se moje naděje skutečně naplnila.

Hodinu před obřadem mě Margot zatahala za rukáv.

„Dědo, kdy budeme dělat rodinné fotografie?“

„Asi brzy, zlatíčko.“

„Claire říkala, že později.“

„Dědo, kdy budeme dělat rodinné fotografie?“

„Tak tedy později.“

Margot spokojeně poskočila a odběhla se svým květinovým košíčkem.

O dvacet minut později jsem ji začal hledat.

Ještě než jsem došel ke svatební místnosti, zaslechl jsem Claire.

„Margot, přestaň se pořád ptát.“

„Ale tatínek říkal, že budeme dělat fotografie.“

Její hlas jsem zaslechl ještě předtím, než jsem dorazil ke dveřím svatebního salonku.

„Budeme.“

„A kdy?“

Nastalo krátké ticho.

Potom se tón Claire náhle změnil.

„Poslouchej mě. Už nejsi nejdůležitější holčičkou v životě svého tatínka. Drž se stranou a nepleť se do rodinných fotografií.“

Zůstal jsem stát jako přimražený.

„Drž se stranou a nepleť se do rodinných fotografií.“

„Dnešek je o tvém tatínkovi a o mně,“ pokračovala Claire. „Pokud tě někdo výslovně nepožádá, abys přišla, do fotografování se nepleť.“

„Ale já jsem rodina.“

„Margot…“

„Jsem.“

„Běž najít svého dědečka.“

Dveře se otevřely.

Instinktivně jsem ustoupil, aby mě Margot nezahlédla.

„Ale já jsem rodina.“

Vyšla na chodbu a v jedné ruce stále držela svůj květinový košíček.

Claire za ní nešla.

Margot si sedla na židli u okna.

Položila košíček mezi své boty a začala nervózně tahat za jednu z růžových stužek.

Posadil jsem se vedle ní.

Claire ji nenásledovala.

Chvíli jsem se jí na nic neptal.

Opatrně jsem narovnal stužku, kterou předtím pomačkala.

Pak jsem se tiše zeptal: „Co se stalo, zlatíčko?“

„Claire říká, že už nejsem ta důležitá holčička pro tatínka.“

„Takhle to přece nefunguje, děvenko.“