Zatímco se moje rodina hádala o babiččinu závěť, já jsem zůstala s jejím milovaným psem a objevila tajemství, které po sobě zanechala — Příběh dne

Každou noc jsem s sebou brala jen babiččinu starou fenu Bertu. Netušila jsem, že ten pes skrývá víc tajemství než vzpomínek.
Po několika dnech jsem odhalila tajemství, které moje babička schovala… tam, kde by ho nikdo nehledal.

Moji rodinu mohly spojit jen dvě věci: peníze nebo smrt.
Bohužel, toho dne se stalo obojí.

Stála jsem na hřbitově a sledovala, jak rakve spouštějí do země.
Pevně jsem držela Bertin vodítko. Pes se natahoval dopředu, jako by chtěl následovat babičku.

Berta byla její věrná společnice, „jediná, komu opravdu můžu věřit“, jak babička často říkala.

Byla to podivná, ale dobrá žena. Za život nashromáždila spoustu peněz, ale dětem ani vnoučatům nedala ani cent.
Místo toho platila za naše vzdělání – věřila, že každý si musí všechno vydobýt sám, tak jako kdysi ona.

Dědictví
Po pohřbu se všichni sešli v jejím domě, aby si vyslechli závěť.
Věděla jsem, že dojde ke skandálu, a proto jsem si předem sbalila věci.

Zatímco jsme čekali na právníka, nikdo neřekl ani slovo.
Ve vzduchu viselo napětí, jen chladné, podezřívavé pohledy.

„Meredith, ty jsi taky lékařka, že?“ zeptala se znuděně teta Florence.
„Zdravotní sestra,“ odpověděla jsem.
„Zdravotní sestra?!“ divil se strýc Jack. „Na tom se nezbohatneš!“ Tom má autoservis, Alice síť kosmetických salónů…

„Pomáhám lidem a to mi stačí,“ řekla jsem tiše.
„Nevěřím, že jsem tě porodila,“ zamumlala matka.

Mluvili jsme s ní jen třikrát do roka: na moje narozeniny, na její a na Vánoce.

Oznámení právníka
Zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít dveře.
Na prahu stál pan Johnson, babiččin právník.
Vešel, ale odmítl se posadit.

„Nechci vás zdržovat,“ řekl klidně. „Vlastně není o čem diskutovat.“
„Jak to, že není o čem diskutovat?! A co závěť?!” vykřikla máma.
„Vždyť někomu něco odkázala!” dodal strýc Jack.

„Kassandra rozhodla jinak,” odpověděl právník suše.
„Co znamená ‚jinak’?” zeptala se teta Florence.

„Nikdo z dědictví nic nedostane,“ řekl klidně pan Johnson.

Místnost se okamžitě naplnila výkřiky a rozhořčením.

„Jak to – nic?! Kdo dostane dům a peníze?!“ vykřikla máma.
„To nemohu sdělit,“ odpověděl. „Žádám všechny, aby opustili dům.“

Nikdo se nehnul.

Osud Berty
„A co uděláme s tou starou fenou?“ zeptala se teta Florence.
„Uspíme ji,“ řekla chladně máma.
„Souhlasím,“ přikývl strýc Jack. „Stejně je stará.“

„To nemůžete udělat!“ vykřikla jsem.
„Kam ji dáme? Je to lepší, než ji nechat na ulici,“ odpověděla máma.

„Babička Bertu milovala. Někdo se o ni musí postarat,“ řekla jsem.
Všichni se zasmáli.
„Jestli chceš, vezmi si ji,“ řekla máma.

„Ale v mém bytě nesmím chovat zvířata…“ snažila jsem se vysvětlit.
„Tak ji utratíme,“ přerušil mě strýc Jack.

Těžce jsem si povzdechla.
„Dobře. Vezmu si Bertu.“

Nový život – a tajemství
Odvedla jsem psa domů. Majitel bytu nakonec souhlasil, že si ho mohu nechat, i když mi zvýšil nájemné.
Berta byla smutná, stýskalo se jí po babičce – stejně jako mně.

Jednoho večera, když jsem se vrátila z práce, uslyšela jsem zaklepání na dveře.
Na prahu stála máma.

„Vím, že to máš!“ vykřikla.
„Co přesně?“ zmateně jsem se zeptala.
„Dědictví! Babička ti všechno odkázala!“ křičela.

„Dostala jsem jen Bertu,“ řekla jsem.
„Psa? Nelži!“ vykřikla máma a utekla.

Spadla jsem do křesla, zlomená.
Berta mi položila hlavu na kolena. Hladila jsem ji… a najednou jsem si všimla něčeho na jejím obojku.

Stopa
Na žetonu bylo vyryto: adresa a číslo 153.
Zkontrolovala jsem to v navigátoru – je to nádraží.
Možná číslo úschovny? Ale kde je klíč?

Uvnitř žetonu byl malý klíček.
Jela jsem na nádraží a otevřela úschovnu č. 153.
Uvnitř byl obálka s nápisem: „Meredith“.

V ní byl ručně psaný dopis a několik dokumentů.

Vzkaz od babičky
„Rozhodla jsem se vše zanechat tomu, kdo má čisté srdce
a nevyužívá ostatní.

Celý můj majetek připadne tomu,
kdo se postará o Bertu.

Jsem si jistá, že to budeš ty, Meredith.
Jsi jediná, kdo je ještě schopen laskavosti.

S láskou,
tvoje babička.“

Když jsem si přečetla dopis, oči se mi zalily slzami.
Mezi papíry leželo skutečné závěť.

Rodina se vrací
„Aha! Věděla jsem, že něco schováváš!“ – uslyšela jsem za sebou hlas matky.
Otočila jsem se – za ní stál strýc Jack.

„Sledovali jsme tě,“ řekl. „Dej nám ty papíry!“

Ale než jsem stačila odpovědět, z temnoty vystoupil pan Johnson.

„Můj telefon mi oznámil, že byla otevřena kamera,“ řekl. „Čekal jsem to.“

„Nemáte právo do toho zasahovat!“ vykřikla máma.
„Dědictví souvisí s Bertou,“ řekl klidně právník. „A Bertu si vzala Meredith. Je to konečné rozhodnutí.“

Máma a strýc odešli, vroucí vztekem.

Dědictví a slib
Pan Johnson se ke mně otočil:
„Cassandra chtěla, aby její peníze skončily v dobrých rukou.“

Přikývla jsem.
„Většinu daruji nemocnici, kde pracuji,“ řekla jsem.
„Teď je to všechno tvoje. Udělej, co uznáš za vhodné,“ odpověděl.

Když odešel, Berta se přitulila k mým nohám.
Věděla jsem, že někde tam nahoře se babička usmívá.

Nakonec skutečným dědictvím nebyly peníze,
ale lidskost, kterou mi předala.