Vzala jsem si vdovce se dvěma malými holčičkami – jednoho dne se mě jedna z nich zeptala: „Chceš vidět, kde bydlí moje maminka?“ a zavedla mě ke dveřím do sklepa

Myslela jsem si, že se vdávám do rodiny, která už tu nejhorší tragédii překonala. Pak mi ale jedna malá poznámka nejstarší dcery mého přítele Daniela dala najevo, že v tom domě je něco velmi podivného.

Když jsem s Danielem začala chodit, řekl mi něco, co mě už na druhém rande málem úplně odradilo.

„Mám dvě dcery,“ řekl. „Grace je šest. Emily jsou čtyři. Jejich máma zemřela před třemi lety.“

Řekl to klidně, ale v jeho hlase jsem zaslechla napětí.

Natáhla jsem se přes stůl. „Děkuju, že jsi mi to řekl.“

Dívky bylo snadné milovat.

Usmál se na mě unaveně. „Někteří lidé to slyší a utečou.“

„Já jsem pořád tady.“

A byla jsem.

Dívky bylo snadné milovat. Grace byla bystrá a zvědavá a neustále se ptala, jako by jí svět dlužil odpovědi. Emily byla tišší. Zpočátku se schovávala za Danielovou nohou. O měsíc později mi lezla na klín s obrázkovou knížkou, jako by mě znala odjakživa.

Po svatbě jsem se nastěhovala do jeho domu.

Nikdy jsem se nesnažila nahradit jejich matku. Prostě jsem se objevila. Dělala jsem grilovaný sýr. Sledovala jsem pohádky. Vydržela jsem horečky, katastrofy při tvoření a nekonečné hry na něco.

S Danielem jsme spolu chodili rok, než jsme se vzali.

Měli jsme malou svatbu u jezera. Jen s rodinou. Grace měla na hlavě květinový věnec a každých deset minut se ptala na dort. Emily usnula ještě před západem slunce. Daniel vypadal šťastně, ale opatrně, jako by nevěřil, že šťastné věci vydrží.

Po svatbě jsem se nastěhovala do jeho domu.

To znělo rozumně. Tak jsem to nechal být.

Bylo tam teplo a krásně. Velká kuchyně. Obvodová veranda. Hračky všude kolem. Rodinné fotografie na stěnách.

A jedny zamčené dveře do sklepa.

Všiml jsem si jich už první týden.

„Proč jsou pořád zamčené?“ zeptal jsem se jednoho večera.

Daniel dál utíral nádobí. „Sklad. Spousta harampádí. Staré nářadí, krabice, takové věci. Nechci, aby se holky zranily.“

Znělo to rozumně. Tak jsem to nechala být.

Jednou jsem našla Grace, jak sedí na podlaze v chodbě a zírá na kliku.

Přesto mi některé věci neunikly.

Někdy se Grace podívala na dveře do sklepa, když si myslela, že ji nikdo nevidí.

Někdy u nich Emily na vteřinu zastála a pak rychle odešla.

Jednou jsem našla Grace, jak sedí na podlaze v chodbě a zírá na kliku.

„Co to děláš?“ zeptala jsem se.

Zvedla oči. „Nic.“

Pak přišel den, kdy se všechno změnilo.

Pak utekla.

Bylo to divné, ale ne dost na to, abych se kvůli tomu hádala.

Pak přišel den, kdy se všechno změnilo.

Obě holky měly lehké nachlazení, tak jsem s nimi zůstala doma. Asi hodinu jim bylo mizerně, pak se z nich stal hlučný, usmrkaný chaos.

„Umírám,“ oznámila Grace z gauče.

„Máš rýmu,“ řekla jsem.

V poledne si hrály na schovávanou jako malé šílenkyně.

Emily kýchla do deky. „Já taky umírám.“

„To je strašná tragédie,“ řekla jsem. „Vypij si džus.“

V poledne si hrály na schovávanou jako malé šílenkyně.

„Nesmíte běhat,“ zavolala jsem.

Oně běžely.

„Nesmíte skákat z nábytku.“

Grace z horního patra zakřičela: „To byla Emily!“

Projel mnou chladný záchvěv.

Emily jí odsekla: „Já jsem malá! Neznám žádná pravidla!“

Zahřívala jsem polévku, když Grace vešla do kuchyně a zatahala mě za rukáv.

Měla vážný výraz.

„Chceš poznat moji mámu?“

Zírala jsem na ni. „Cože?“

Přikývla. „Chceš poznat moji maminku? Taky měla ráda schovávanou.“

Srdce mi začalo bušit.

Projel mnou chlad.

„Grace,“ řekla jsem opatrně, „co tím myslíš?“

Zamračila se. „Chceš vidět, kde bydlí?“

Za ní vešla Emily a táhla za ucho plyšového králíka.

„Maminka je dole,“ řekla.

Srdce mi začalo bušit.

Grace mě táhla chodbou, jako by mi chtěla ukázat narozeninové překvapení.

„Kde dole?“ zeptala jsem se.

Grace mě chytila za ruku. „V suterénu. Pojď.“

Najednou mě napadly všechny špatné myšlenky.

Zamčené dveře. Tajemství. To, jak se na ně dívají holky. Mrtvá manželka. Suterén, který Daniel nikdy neotevřel, když jsem byla poblíž.

Grace mě táhla chodbou, jako by mi chtěla ukázat narozeninové překvapení.

U dveří se na mě podívala a řekla: „Musíš je prostě otevřít.“

Měla jsem počkat. Teď to vím.

Vyschlo mi v ústech. „Bere tě tam táta?“

Přikývla. „Někdy. Když mu chybí.“

To mi nepomohlo.

Zkusila jsem kliku. Zamčeno.

Grace řekla: „To je v pořádku. Maminka je tam.“

Měla jsem počkat. Teď už to vím.

Nejdřív mě zasáhl pronikavý zápach.

Místo toho jsem si z drdolu vytáhla dvě sponky a s třesoucíma se rukama poklekla u zámku.

Emily stála vedle mě a popotahovala. Grace poskakovala na špičkách.

Zámek cvakl.

Ztuhla jsem.

Grace zašeptala: „Vidíš?“

Otevřela jsem dveře.

Ve sklepě bylo šero, ale viděla jsem dost.

Nejprve mě zasáhl pronikavý zápach. Kyselý. Vlhký.

Udělala jsem jeden krok dolů, pak další.

Ve sklepě bylo šero, ale viděla jsem dost.

A pak se můj strach změnil.

Nebylo to tělo.

Nebyla to žádná skrytá noční můra.

Jen jsem tam stála.

Byla to svatyně.