Vzala jsem si svého učitele – to, co se stalo první noc, mě otřáslo až do morku kostí.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že po letech potkám svého školního učitele uprostřed rušného farmářského trhu. Ale tady je – oslovuje mě jménem, jako by čas vůbec neuplynul. To, co začalo jako zdvořilá konverzace, se rychle proměnilo v něco, co jsem si nedokázala ani představit.

Když jsem chodila do školy, byl Alexander Sergejevič učitelem, kterého všichni zbožňovali. Právě dokončil univerzitu a uměl vyprávět o historii, jako by to byl seriál na Netflixu. Byl energický, veselý a možná až příliš atraktivní na učitele.

Pro většinu z nás byl „cool učitel“, ten, kdo dělal studium o něco méně nudným. Pro mě byl prostě Alexander Sergeyevich – milý, vtipný dospělý, který si vždy našel čas pro své studenty.

„Kristino, výborná analýza Deklarace nezávislosti,“ řekl mi jednou po hodině. „Máš bystrý rozum. Neuvažovala jsi o právnické fakultě?“

Pamatuji si, jak jsem rozpačitě pokrčila rameny a přitiskla si sešit k hrudi.
„Nevím… Možná? Historie je prostě… jednodušší než matematika.“

Zasmál se.
„Věř mi, matematika je jednodušší, když se tím příliš nezabýváš. Ale historie? Je to o příbězích. Ty umíš příběhy nacházet.“

V šestnácti letech to pro mě moc neznamenalo. Prostě dělal svou práci. Ale lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho slova nezasáhla.

Pak přišel život. Dokončila jsem školu, přestěhovala se do města a školní vzpomínky nechala za sebou. Alespoň jsem si to myslela.

Uplynulo osm let. Bylo mi 24, vrátila jsem se do svého rodného města a procházela se po farmářském trhu, když mě známý hlas donutil zastavit.

„Kristino? To jsi ty?“

Otočila jsem se a tam stál on. Ale teď to nebyl „Alexander Sergejevič“. Prostě Alexej.

„Alexander Sergejevič – tedy Alexej?“ zakoktala jsem se a cítila, jak mi hoří tváře.

Jeho úsměv se rozšířil, byl stejný jako dřív, ale s větší lehkostí a šarmem.
„Už mi nemusíš říkat „Sergeji“.

Všechno bylo jako sen – stát tam s člověkem, který kdysi kontroloval moje eseje, a teď se s ním smát jako se starým přítelem. Kdybych jen tušila, jak moc tenhle okamžik změní můj život.

„Stále učíte?“ zeptala jsem se a pohodlněji uchopila košík se zeleninou.

„Ano,“ odpověděl Alexej a strčil ruce do kapes bundy. „Ale teď na jiné škole. Učím angličtinu.“

„Angličtinu?“ divila jsem se. „A co historie?“

Zasmál se hlubokým, lehkým smíchem.
„Ukázalo se, že se lépe vyznám v literatuře.“

Zaujalo mě nejen to, jak zestárl, ale i to, jak moc se změnil – už to nebyl mladý energický učitel, ale sebevědomý muž, který našel svůj rytmus.

Naše konverzace nebyla jen lehká – tekla jako řeka. Vyprávěl o letech učení, o studentech, kteří ho rozčilovali, ale na které byl pyšný, a o příbězích, které mu utkvěly v paměti. Já jsem se podělila o své roky ve velkém městě: chaotickou práci, neúspěšné vztahy a sen o založení malého podniku.

Náš rozhovor nebyl jen lehký – tekl jako řeka. Vyprávěl o letech učení, o studentech, kteří ho rozčilovali, ale na které byl pyšný, a o příbězích, které mu utkvěly v paměti. Já jsem se podělila o své roky ve velkém městě: chaotickou práci, neúspěšné vztahy a sen o založení malého podniku.

„Zvládneš to,“ řekl mi za dva týdny u kávy. „Způsob, jakým o tom mluvíš? Vidím to přímo před sebou.“

„Ty mě jen povzbuzuješ,“ usmála jsem se, ale jeho vážný pohled mě umlčel.

„Ne, mluvím pravdu,“ odpověděl jemně, ale naléhavě. „Máš touhu. Musíš to prostě zkusit.“

Při naší třetí večeři v útulném bistru osvětleném měkkým světlem svíček jsem něco pochopila. Rozdíl ve věku? Sedm let. Spojení? Okamžité. Pocity? Nečekané.

„Začínám si myslet, že mě využíváš jen kvůli bezplatnému historickému kvízu,“ žertovala jsem, zatímco platil.

„Dostala jsi mě,“ řekl s úsměvem a naklonil se blíž. „I když můžu mít i jiné motivy.“

Vzduch se změnil, jako by mezi námi proběhl neviditelný proud. Srdce mi začalo bušit a já porušila ticho šepotem.

„Jaké další důvody?“

„Budeš muset zůstat poblíž, abys to zjistila,“ odpověděl s úsměvem.

O rok později jsme stáli pod rozložitým dubem na zahradě mých rodičů, obklopeni světýlky, smíchem přátel a šepotem listí. Byla to malá, jednoduchá svatba – přesně taková, jakou jsme si přáli.

Když jsem mu nasazovala zlatý prsten na prst, nemohla jsem se ubránit úsměvu. Nebyla to zrovna taková láska, jakou jsem si představovala, ale byla správná ve všech smyslech.

Té noci, poté, co odešel poslední host a dům se ponořil do ticha, jsme konečně zůstali sami.

„Mám pro tebe něco,“ řekl Alexej a přerušil příjemné ticho.

Zvedla jsem obočí, zvědavá.
„Dárek? A to po tom, co sis mě vzal? Odvážný tah.“

Jemně se zasmál a vytáhl zpoza zad malý ošoupaný kožený zápisník.
„Myslím, že se ti to bude líbit.“

Vzala jsem ho a prsty přejela po popraskané obálce.
„Co je to?“

„Otevři to,“ řekl s nádechem vzrušení v hlase.

Když jsem zápisník otevřela, hned jsem poznala neohrabané písmo na první stránce. Moje písmo. Srdce se mi zastavilo.

„Počkej… to je můj starý deník snů?“

Přikývl a usmál se jako dítě, které odhalilo tajemství.
„Napsala jsi ho v mé hodině dějepisu. Pamatuješ si úkol – představit si svou budoucnost?“

Smála jsem se, i když mi tváře hořely rozpaky.
„Ty jsi ho schoval?“

„Ne záměrně,“ přiznal. „Našel jsem ho, když jsem měnil školu. Chtěl jsem ho vyhodit, ale… nemohl jsem.“

V tu chvíli jsem pochopila, že jsem našla člověka, který ve mě věří ještě víc než já sama.