Vzala jsem si milionáře, abych mohla zaplatit operaci svého syna – ale ještě téže noci mi chladně řekl: „Teď konečně zjistíš, k čemu ses vlastně upsala.“

„Paní, dorazily Noahovy poslední výsledky. Operaci musíme uspíšit a okamžitě zahájit předoperační léčbu. Dokážete potvrdit platbu do pátku?“

Telefon jsem svírala tak silně, až mě rozbolely prsty.

„Do pátku? Já… potřebuji víc času.“

Jenže žádný čas už nezbýval.

Ukončila jsem hovor a sesunula se na mramorovou podlahu v Arthurově sídle. Asi po deseti minutách mě tam našel. Jeho hůl tiše klapala o dlaždice, když se ke mně blížil.

„Co se stalo?“ zeptal se klidně.

„Můj syn,“ zašeptala jsem. „Posunuli termín operace. Nemám jak to zaplatit. Nikdy takové peníze nedokážu sehnat.“

Dlouhou chvíli mlčel.

Pak řekl něco tak nečekaného, že jsem si byla jistá, že jsem ho špatně slyšela.

„Vezmi si mě. Tvůj syn dostane operaci a já získám manželku, kterou moje děti nedokážou ovládat.“

Zavrtěla jsem hlavou a po tvářích mi stékaly slzy.
„Nechci se stát takovou ženou.“

„Ani kvůli záchraně vlastního syna?“

Tu noc jsem odjela ze sídla a jeho slova mi nepřestávala znít v hlavě.

Kolem půlnoci jsem musela Noaha znovu odvézt do nemocnice. Lékařům se podařilo jeho stav stabilizovat, ale jejich varování bylo jednoznačné — operace už nesnese odklad.

Druhý den ráno jsem zavolala Arthurovi z nemocničního parkoviště.

„Jestli řeknu ano, nemocnice dostane peníze ještě dnes.“

„Zařízeno,“ odpověděl bez váhání.

Zavřela jsem oči.

„Tak tedy ano. Vezmu si tě.“

Ještě toho odpoledne přijali Noaha na předoperační léčbu. Postupně se mu začala vracet barva do tváří a lékař dokonce dovolil, aby se krátce zúčastnil svatby, pokud se poté ihned vrátí do nemocnice.

Velké schodiště v sídle zdobily bílé růže. Za branou se tlačili novináři a fotografovali „tajemnou nevěstu milionáře“.

Měla jsem na sobě jednoduché šaty v barvě slonové kosti, které Arthurův krejčí stihl upravit přes noc.

Noah stál vedle mě v tmavomodrém obleku a usmíval se, jako by se dělo něco nádherného. Neměl tušení, že jsem na ten sňatek přistoupila jen proto, abych mu zachránila život.

Arthurovy děti po mně během obřadu vrhaly nenávistné pohledy a odešly okamžitě po jeho skončení.

Později toho večera mě Arthur zavedl do své pracovny a za námi zamkl dveře.

„Doktoři už své peníze dostali,“ řekl klidně. „A teď konečně zjistíš, k čemu ses opravdu upsala.“

Sevřel se mi žaludek, když po naleštěném stole přisunul tlustou složku.

„Otevři ji,“ pronesl tiše.

Roztřesenýma rukama jsem nadzvedla desky.

Uvnitř byly právní dokumenty. Na první stránce stálo moje jméno tučně vytištěné vedle Eleanorina.

„Od této chvíle jsi Eleanorinou zákonnou opatrovnicí,“ vysvětlil Arthur. „A také vykonavatelkou celé mé pozůstalosti. Změnil jsem závěť tak, aby největší část majetku připadla tobě.“

Zůstala jsem na něj zírat a nemohla popadnout dech.

„Proč byste něco takového dělal?“

„Protože přesně vím, co moje děti plánují,“ odpověděl tvrdě. „A nedovolím jim vyhrát.“

„Vím, že se hádají kvůli dědictví,“ řekla jsem opatrně.

Arthur přikývl.
„Dělí si můj majetek, jako bych už byl mrtvý. Ale je to ještě horší. Vivien chce Eleanor odložit do nejlevnějšího zařízení, jaké najde. Slyšel jsem ji říct, že moje sestra je jen ‚přítěž, která vysává dědictví‘.“

Zakryla jsem si ústa rukou.

„Moje děti čekají na mou smrt, aby na ní mohly vydělat a Eleanor se zbavit,“ pokračoval hořce. „Ale ty nejsi jako oni. Ty—“

Dveře pracovny se náhle prudce rozletěly.

Vivien vpadla dovnitř a za ní dva muži v tmavých oblecích s kufříky v rukou.

„Vivien, co to má znamenat?“ vyštěkl Arthur.

Ukázala přímo na mě.
„Ty zlatokopko. Přesně vím, co děláš, a nedovolím ti zmanipulovat mého otce, aby ti odkázal svůj majetek. Moji právníci už připravili žalobu. Zneužívání seniora. Nepřípustný nátlak.“

Jeden z mužů vykročil vpřed a podal Arthurům několik dokumentů.

„Měl byste si to pečlivě přečíst.“

„A to není všechno,“ pokračovala Vivien s chladným úsměvem. „Už jsem mluvila i se sociální službou. Žena, která si vezme umírajícího milionáře kvůli penězům, vyvolává vážné otázky ohledně péče o vlastní dítě.“

Krev mi ztuhla v žilách.

„Mého syna do toho netahej.“

„Tak zmiz potichu,“ odsekla ostře. „Jinak zařídím, aby ti toho malého odebrali ještě před koncem týdne.“

„Vivien, okamžitě přestaň,“ ozval se Arthur, jeho hlas se však zlomil.

„Přestaň ty, otče. Už jsi tuhle rodinu ponížil dost.“

„Řekl jsem dost—“

Arthur si náhle přitiskl ruku k hrudi. Obličej mu během vteřiny zbledl do popelavě šedé barvy a zapotácel se dopředu, až narazil do stolu.

Pak se zhroutil přímo na koberec.

„Zavolejte někdo sanitku!“ vykřikla jsem a okamžitě si k němu klekla. „Arthure, vydrž. Prosím, zůstaň se mnou.“

Jeho rty se sotva pohnuly.

„Bible,“ zašeptal přerušovaně. „Eleanořina bible… přečti ji…“

„Cože?“

Vivien zůstala na okamžik nehybně stát, pak se prudce otočila ke svým právníkům.

„Vezměte ty dokumenty. Hned.“

Postavila jsem se mezi ně a stůl.

„Nedotknete se jediného papíru v téhle místnosti.“