Vzal jsem svého smrtelně nemocného 10letého syna na fotbalový zápas jako své poslední přání – Pak jsme se objevili na velké obrazovce stadionu a hlasatel řekl: „Na tomto výletu je něco, co nevíte

„Ještě deset minut.“

Žádní hráči nepřišli.

Nikdo nepodal Ethanovi podepsaný fotbal.

Hra prostě pokračovala.

Přesně to, co chtěl.

Chris si stěžoval na hroznou hru.

Ethan mu to řekl neměl ani ponětí o čem mluvil.

Pak rozhodčí hodil vlajku.

„Ach, POJĎ!“ Křičel jsem.

Hra prostě pokračovala.

Ethan vybuchl smíchy.

„Mami, ty ani nevíš, co se stalo!“

„Poznám nespravedlnost, když ji vidím.“

Ruka mi automaticky sáhla po telefonu.

Zastavil jsem.

Ethan zpozoroval.

„Jednu si nebereš?“

„No.“

„Proč?“

Podíval jsem se na něj. „Sleduji.“

„Jednu si nebereš?“

Chvíli mě studoval, pak přikývl, jako by ta odpověď dávala dokonalý smysl.

Na konci čtvrté čtvrtiny náš tým skóroval.

Stadion vybuchl.

Chris vyskočil.

Ethan jednou rukou chytil otce za paži a druhou za mou, smál se tak silně, že sotva mohl křičet.

Ethan jednou rukou chytil svého otce za paži a druhou za mou.

Stolní fotbalový zápas mu sklouzl bokem na klín.

Jeden malý plastový hráč se uvolnil a přistál pod mým sedadlem.

Viděl jsem to.

Pro jednou jsem se hned neohnul, abych to zachránil.

Ethan se smál.

Chris křičel.

Taky jsem křičel.

A hra se stále odehrávala.

Pro jednou jsem se hned neohnul, abych to zachránil.

Teprve když jásání konečně změklo, Ethan se podíval dolů.

„Mami! Můj hráč!“

Sáhl jsem pod sedadlo a podal ho zpátky.

Ethan to zacvakl na místo.

„Všichni hrají“, řekl.

Pak se můj kapitán znovu otočil k poli.

Stejně tak jsme.

„Mami! Můj hráč!“