Vzal jsem svého smrtelně nemocného 10letého syna na fotbalový zápas jako své poslední přání – Pak jsme se objevili na velké obrazovce stadionu a hlasatel řekl: „Na tomto výletu je něco, co nevíte

Poslední přání našeho desetiletého syna bylo jednoduché: jeden skutečný fotbalový zápas s mámou a tátou. Mysleli jsme, že výlet byl výhradně pro Ethana. Pak se naše tváře objevily na obří obrazovce stadionu, hlasatel nám řekl, abychom se otočili, a viděl jsem, jak náš syn skrývá úsměv, když můj manžel náhle úplně ztichl.

„Mami! PODÍVEJ!“

Ethan málem rozlil pití a snažil se ukázat na obrovskou obrazovku nad polem.

Poslední přání našeho desetiletého syna bylo jednoduché: jeden skutečný fotbalový zápas s mámou a tátou.

Vzhlédl jsem.

Tam jsme byli.

Můj manžel, Chris, byl na jedné straně Ethana. Byl jsem na druhé. Ethan seděl mezi námi ve svém modrém týmovém dresu a šklebil se tak silně, že na jednu slavnou vteřinu vypadal jako každý druhý desetiletý chlapec na tom stadionu.

Ethan seděl mezi námi ve svém modrém týmovém dresu.

Mával jsem.

Chris obě ruce zvedl.

Ethan křičel: „JSME SLAVNÍ!“

Lidé kolem nás se také smáli a mávali směrem ke kameře.

To odpoledne jsem už nafotil víc fotek, než jsem dokázal spočítat, ale sáhl jsem znovu po telefonu.

Lidé kolem nás se také smáli a mávali směrem ke kameře.

Pak promluvil hlasatel stadionu.

„Ethan, jsme velmi rádi, že jsi tu dnes s námi.“

Můj syn přestal poskakovat.

Jeho tvář se na obrazovce zdála ještě větší.

Hlasatel pokračoval: „Ale je tu něco, co o této cestě nevíte.“

Podíval jsem se na Chrise.

Vypadal stejně zmateně, jako jsem se cítila já.

„Ale je tu něco, co o této cestě nevíte.“

„Všichni tři“, řekl hlasatel, „prosím, otočte se a podívejte se za sebe“.

Lidé v řadách kolem nás se kroutili na svých místech.

Ethan mě chytil za ruku.

„Co je, mami?“

„Já nevím, kapitáne“.

Otočili jsme se.

Po schodech stadionu scházel muž.

„Prosím, otoč se a podívej se za sebe.“

Chris na něj zíral.

Celá barva mu zanechala tvář.

„Leo?“

Za ním přišel Ray z nemocnice a pod jednou paží nesl Ethanův otlučený plastový stolní fotbalový zápas.

Následovala zdravotní sestra z Ethanova patra s Codym a jeho matkou.

Ethanovi se otevřela ústa.

„V žádném případě.“

Celá barva mu zanechala tvář.

Podíval jsem se na něj. Ať už čekal cokoliv, když nám hlasatel řekl, ať se otočíme, tohle nebylo ono.

Pak Ray zvedl otlučenou stolní hru a Ethan se začal smát.

***

O tři měsíce dříve byl fotbal v našem domě stále něčím obyčejným.

Ať už čekal cokoliv, když nám hlasatel řekl, ať se otočíme, tohle nebylo ono.

Nedělní odpoledne znamenalo, že Chris křičel na televizi, Ethan ho opravoval a já předstíral, že jsem neinvestoval, a přitom jsem si stěžoval hlasitěji než kterýkoli z nich, kdykoli jsem si myslel, že rozhodčí něco přehlédli.

„Mami,“ řekl mi jednou Ethan se smíchem, „ani neznáš pravidla“.

„Vím, že podvádím, když to vidím.“

„Ani neznáš pravidla.“

Chris se málem udusil žetony.

Pak Ethanova rakovina přestala reagovat na léčbu.

Doktor požádal Chrise a mě, abychom jednoho odpoledne vystoupili z Ethanova nemocničního pokoje.

Pamatuji si, jak jsem zíral na malý kreslený fotbalový míč, který si Ethan přilepil na dveře, zatímco doktor mluvil.

Ethanova rakovina přestala reagovat na léčbu.

„Opravdu se omlouvám“, řekl. „Léčba nefunguje tak, jak jsme doufali.“

Chris položil každou otázku.

Co jiného by mohli zkusit?

Byl tu další soud?

Další léky?

Další nemocnice?

Nemohl jsem se dostat přes jednu větu.

„Možná se díváme na mnohem méně času, než jsme doufali.“

„Léčba nefunguje tak, jak jsme doufali.“

Když jsme se vrátili do Ethanova pokoje, hrála se v televizi hra.

Chris seděl vedle něj.

Jejich tým skóroval.

Na jednu vteřinu Chris vyskočil ze židle.

„ANO!“

Ethan vybuchl smíchy.

Pak se nad ním Chris okamžitě naklonil.

„V pořádku, kapitáne?“

V televizi se hrála hra.

Ethanův úsměv trochu pohasl.

„Tati, smál jsem se.“

„Já vím.“

„Jsem povolen.“

Chris se posadil.

„Samozřejmě, že jsi.“

Zvedl jsem telefon.

Klikněte.

Ethan se na mě podíval.

„Cože?“

„Nic,“ řekl jsem.

Ale od té doby se téměř všechno stalo něčím, co jsem chtěl zachránit.

Skoro všechno se stalo něčím, co jsem chtěl zachránit.

Ethan jíst cereálie.

Spí s jednou ponožkou.

Obličej, který udělal v nemocniční želatině, nebo hodiny strávené hádkami s Chrisem kvůli fotbalovým statistikám.

Obrázky.

Krátká videa.

Hlasové nahrávky.

Říkal jsem si, že sbírám náš život.

Neuvědomil jsem si, že si mě všímají.

Říkal jsem si, že sbírám náš život.

***

O několik dní později navštívila Ethanův pokoj žena z organizace přání.

Přitáhla židli.

„Kdybys mohl udělat jednu opravdu zvláštní věc, Ethane, vůbec něco, co bys vybral?“

Čekal jsem slavného hráče.

Možná výlet.

Možná něco extravagantního.

Čekal jsem slavného hráče.

Ethan okamžitě zacvrlikal.

„Fotbalový zápas!“

Jmenoval svůj oblíbený tým.

Pak dodal, že „S mámou a tátou.“

Chris stiskl rameno.

„Samozřejmě, kapitáne.“

Žena se zasmála.