«Všech deset dětí je od jednoho muže?!» — pětatřicetiletá matka vychovává deset dětí do deseti let a otevřeně mluví o štěstí velké rodiny: «Kdyby to věděli…»

Často se nás ptají, zda budeme mít více dětí.

A tady nemohu dát krásnou nebo předem připravenou odpověď.

Upřímně?

Nevím.

Během těhotenství s dvojčaty se u mě vyvinula kompletní placenta previa a také problém s pupeční šňůrou.

Kvůli tomu už jsem musela dvakrát rodit císařským řezem.

Naštěstí jsem později našla úžasný tým porodních asistentek ve fakultní nemocnici.

A po operacích se mi podařilo porodit znovu přirozeně.

Pravděpodobně v této nemocnici už mohu být považován za běžného klienta.

Občas mě personál ultrazvukové místnosti pozná ještě dřív, než se podívá na mapu.

Někteří lidé, kteří se dozvěděli o počtu mých těhotenství, se začnou obávat o mé zdraví.

Chápu jejich úzkost.

Zbývající těhotenství však proběhla bez vážných komplikací a skončila včas.

Přitom naprosto dobře chápu, že budoucnost nelze předvídat.

Nikdo nemůže zaručit, že příští těhotenství bude tak snadné.

Pokud někdy nastanou nové vážné komplikace, určitě se zastavíme a moudře přehodnotíme své plány.

Zdraví nelze ignorovat.

Ale zatímco všechno jde dobře, rozhodli jsme se přijmout život tak, jak k nám přichází.

A pokud jednou test ukáže opět dva takty, budeme opět rádi.

Ne proto, že bychom chtěli vytvořit nějaký rekord.

Ne proto, že bychom potřebovali něco dokázat ostatním.

Ale protože za každým novým těhotenstvím je pro nás samostatný malý život.

Nový člověk.

Nový charakter.

Nový hlas u našeho obrovského rodinného stolu.

Ano, je tu hlučno.

Ano, dům je zřídka dokonale čistý.

Ano, dovolená s deseti dětmi se jen málo podobá skutečné dovolené.

Ano, občas jsem neuvěřitelně unavený.

Ale když se podívám na naši rodinu, stále chápu: nerad bych tento život nahrazoval klidnějším jen kvůli pohodlí.

Každé dítě přineslo do našeho domu něco jiného.

Někdo je v klidu.

Někdo je neuvěřitelně tvrdohlavý.

Člověk se vždycky zasměje.

Další klade tisíc otázek.

Někteří lidé se rádi objímají.

A někteří už od dětství demonstrují charakter skutečného vůdce.

Právě z těchto malých osobností vzniká naše obrovská rodina.

Když se tedy překvapeně zeptá jiný cizinec:

—A jak se s tím vůbec vyrovnáváte?

Někdy se jen usmívám.

Protože je těžké vysvětlit outsiderovi, že velká rodina — není jen hora spodního prádla, plen, neustálého hluku a obrovského auta.

Tohle je taky deset hlasů, které ti říkají mami.

Deset různých úsměvů.

Deset malých lidí, které si nelze představit mimo náš život.

Takže dnes nevím, jestli budeme mít další dítě.

Možná ano.

Nebo je možná naše rodina již plně formována.

Ale dokud nám život bude i nadále přinášet taková překvapení, budeme je vítat s vděčností.

A každý nový pozitivní test —, pokud je stále předurčen k tomu, aby se objevil —, pro nás nebude důvodem ke strachu, ale důvodem, proč si znovu zapamatovat jednu jednoduchou věc:

děti mohou být skutečně obrovským požehnáním.