«Všech deset dětí je od jednoho muže?!» — pětatřicetiletá matka vychovává deset dětí do deseti let a otevřeně mluví o štěstí velké rodiny: «Kdyby to věděli…»

— Nemůže to být tak, že už máte deset dětí! Vypadáš moc mladě!

—Well, můj nejstarší je pouhých devět…

Kromě toho, že máme deset dětí — a možná to není limit —, je naše rodina známá také díky tomu, že se děti narodily s velmi malým věkovým rozdílem. Tak malý, že se sedm z nich v určitém období roku ukáže být stejně starých jako jeden z jejich bratrů nebo sester.

Máme jeden pár dvojčat a tři páry takzvaných «Irských dvojčat» — dětí narozených méně než rok od sebe. Proto je náš dům neustále hlučný, někteří se smějí, někteří něco upustí, někteří pláčou a některým se již daří vytvářet nový nepořádek.

A víš co? Přesně tak vypadá náš život.

A mám ji rád.

S manželem jsme oba vyrůstali ve velkých rodinách.

Byl nejstarší mezi deseti dětmi a já — mezi šesti.

Začali jsme mluvit o dětech ještě před svatbou, ale nikdy jsem si nestanovil konkrétní cíl jako: «Chci přesně tolik dětí».

Pamatuji si jen, jak můj manžel kdysi navrhoval:

—Co když jich máme deset? Moje matka má deset dětí.

Já jsem se pak zasmál a odpověděl:

—Kde jich potřebuji deset? Na tohle jsem už moc stará.

V důsledku toho se naše první dítě narodilo doslova krátce před mými šestadvacátými narozeninami.

Vypadá to, že osud slyšel můj smích.

Protože za necelých deset let manželství jsme měli jedenáct těhotenství.

Sedm z nich skončilo narozením jednoho dítěte.

Jedno těhotenství nám dalo dvojčata.

Dva bohužel skončily prohrou.

A pak jsme velmi brzy čekali další miminko.

Někdy se mě lidé ptají:

—Není těžké být těhotná skoro pořád?

Mám opravdu štěstí.

Moje tělo těhotenství celkem dobře snáší.

***

A jakkoli to některým lidem může znít divně, každý pozitivní test mi stále dává stejně silné emoce.

Své tělo už znám tak dobře, že jsem se první známky těhotenství naučila všímat ještě před prodlevou.

Obvykle test velmi rychle potvrdí mé odhady.

Je téměř nemožné, abychom překvapili naše příbuzné zprávou o novém těhotenství.

Všichni jsou na to zvyklí.

Když hlásíme:

—Vypadá to, že bude další dítě,

nikdo už nespadne ze židle.

Manžel také reaguje docela klidně.

Koneckonců, těhotenství bylo součástí téměř celého našeho společného života.

Pravděpodobně se pro většinu lidí tento životní styl zdá neuvěřitelný.

Ale pro nás je to naopak.

Jsme tak zvyklí na to, že se v rodině neustále objevuje nové miminko, že několik let bez těhotenství by se nám zdálo mnohem neobvyklejším zážitkem.

Samozřejmě, že jednání s tolika malými dětmi najednou může být obtížné.

Někdy mě mohou dohnat k úplnému vyčerpání.

Ale zároveň absolutně netuším, že bych byl šťastný v jiném životě.

Těžkostí je dost.

Stává se, že několik dětí nosí plenky najednou.

Pokud potřebujeme někam spolu jít, jeden člověk nestačí na to, aby se o děti postaral — musíme hledat několik asistentů najednou.

Je nemožné pronajmout si jeden běžný pokoj v hotelu.

Pro cestování potřebujeme obrovské patnáctimístné auto.

Parkování takového auta je samostatné dobrodružství.

Mytí nikdy nekončí.

Špinavé oblečení se objeví rychleji, než mohu stisknout tlačítko na pračce.

Podlahy se musí neustále čistit.

Hračky se vám objeví pod nohama doslova minutu poté, co jste vše pečlivě posbírali.

A ještě jsem nemluvil o názorech a komentářích cizích lidí.

Když chodím ven jen se dvěma nebo třemi dětmi, často se mi říká

— Oh, vaše ruce jsou pravděpodobně neustále zaneprázdněné!

Pokaždé, když se chci usmát.

Kdyby to tak věděli.

Jednoho dne jsem se procházel jen se dvěma dcerami a nějaká žena se mě zeptala:

—Pokusíš se ještě po chlapci?

Musel jsem jí vysvětlit, že už mám šest kluků.

Její tvář v tu chvíli byla nezapomenutelná.

Ale ne všechny komentáře jsou laskavé nebo vtipné.

Někdy lidé skutečně překročí hranici.

Někdo se na nás dívá s neskrývaným nesouhlasem.

Někteří lidé si dovolí zeptat se:

— Jsou všechny děti alespoň od jednoho muže?

Jiní to říkají bez obalu:

— Sedm dětí? Jaká hrůza!

A to je samozřejmě nepříjemné.

Postupně se ale naučíte toto ignorovat.

Velká rodina má také mnoho výhod.

Jedním z nich je, že několik našich dětí má vždy přibližně stejnou úroveň vývoje.

Mají zájem o podobné hry.

Milují stejné aktivity.

Nemusí neustále hledat někoho vhodného ve věku — jejich nejlepší přítel často už žije ve vedlejší místnosti.

Takže spolu hrají docela dobře.

Hlavně mě baví sledovat naši rodinu o prázdninách.

Vánoce se pro nás mění v opravdovou událost.

Narozeniny jsou vždy hlučné.

Rodinné výlety jsou jako malá expedice.

Pokaždé, když je kolem tolik emocí, smíchu a chaosu, že se někdy sám dívám na to, co se děje, a přemýšlím:

«Doslova jsem pro sebe zrodila celou párty».

Opravdu doufám, že až moje děti vyrostou, budou si pamatovat nejen stísněné podmínky, výkřiky, rozházené hračky a věčnou frontu na záchod.

V první řadě chci, aby si pamatovali, jakou zábavou jsme si spolu prošli.

Často se nás ptají, zda budeme mít více dětí.

A tady nemohu dát krásnou nebo předem připravenou odpověď.

Upřímně?

Nevím.

Během těhotenství s dvojčaty se u mě vyvinula kompletní placenta previa a také problém s pupeční šňůrou.

Kvůli tomu už jsem musela dvakrát rodit císařským řezem.

Naštěstí jsem později našla úžasný tým porodních asistentek ve fakultní nemocnici.

A po operacích se mi podařilo porodit znovu přirozeně.

Pravděpodobně v této nemocnici už mohu být považován za běžného klienta.

Občas mě personál ultrazvukové místnosti pozná ještě dřív, než se podívá na mapu.

Někteří lidé, kteří se dozvěděli o počtu mých těhotenství, se začnou obávat o mé zdraví.

Chápu jejich úzkost.

Zbývající těhotenství však proběhla bez vážných komplikací a skončila včas.

Přitom naprosto dobře chápu, že budoucnost nelze předvídat.

Nikdo nemůže zaručit, že příští těhotenství bude tak snadné.

Pokud někdy nastanou nové vážné komplikace, určitě se zastavíme a moudře přehodnotíme své plány.

Zdraví nelze ignorovat.

Ale zatímco všechno jde dobře, rozhodli jsme se přijmout život tak, jak k nám přichází.

A pokud jednou test ukáže opět dva takty, budeme opět rádi.

Ne proto, že bychom chtěli vytvořit nějaký rekord.

Ne proto, že bychom potřebovali něco dokázat ostatním.

Ale protože za každým novým těhotenstvím je pro nás samostatný malý život.

Nový člověk.

Nový charakter.

Nový hlas u našeho obrovského rodinného stolu.

Ano, je tu hlučno.

Ano, dům je zřídka dokonale čistý.

Ano, dovolená s deseti dětmi se jen málo podobá skutečné dovolené.

Ano, občas jsem neuvěřitelně unavený.

Ale když se podívám na naši rodinu, stále chápu: nerad bych tento život nahrazoval klidnějším jen kvůli pohodlí.

Každé dítě přineslo do našeho domu něco jiného.

Někdo je v klidu.

Někdo je neuvěřitelně tvrdohlavý.

Člověk se vždycky zasměje.

Další klade tisíc otázek.

Někteří lidé se rádi objímají.

A někteří už od dětství demonstrují charakter skutečného vůdce.

Právě z těchto malých osobností vzniká naše obrovská rodina.

Když se tedy překvapeně zeptá jiný cizinec:

—A jak se s tím vůbec vyrovnáváte?

Někdy se jen usmívám.

Protože je těžké vysvětlit outsiderovi, že velká rodina — není jen hora spodního prádla, plen, neustálého hluku a obrovského auta.

Tohle je taky deset hlasů, které ti říkají mami.

Deset různých úsměvů.

Deset malých lidí, které si nelze představit mimo náš život.

Takže dnes nevím, jestli budeme mít další dítě.

Možná ano.

Nebo je možná naše rodina již plně formována.

Ale dokud nám život bude i nadále přinášet taková překvapení, budeme je vítat s vděčností.

A každý nový pozitivní test —, pokud je stále předurčen k tomu, aby se objevil —, pro nás nebude důvodem ke strachu, ale důvodem, proč si znovu zapamatovat jednu jednoduchou věc:

děti mohou být skutečně obrovským požehnáním.