Vrátil se domů dříve, než čekal; byl ponořen do smutku, dokud neuslyšel ten hlas, který už osm měsíců neslyšel.

Udělala pohyb bokem; Mason vyskočil a sebejistě přistál na hromadě polštářů. Radostně vykřikl, převalil se po zemi a hned vstal.
— Ještě jednou! Ještě jednou!

— Šerif se blíží! — vykřikla Jane; plazila se ještě rychleji, vlasy jí vyletěly z drdolu a vlály ve větru, pot jí stékal po čele. Neovládala se. Nechovala se k nim jako k porcelánovým panenkám rozbitým smutkem. Opravdu si s nimi hrála.

Jane se nakonec svalila na koberec a předstírala, že je vyčerpaná.
— Ach ne! Kůň potřebuje jablko! Kůňovi došel benzín!

Tři kluci se na ni vrhli a vytvořili hromadu z rukou, nohou a smíchu.
— Vstávej, Pony! Vstávej!

Jane se také smála; vřelým, upřímným smíchem. Objímala je, aniž by se starala o svou uniformu.

Pak zvedla oči.

Ve dveřích uviděla Benjamina.

Smích se jí zasekl v krku. Jane sebou trhla; zrudla. Uviděla miliardáře v obleku s uvolněnou kravatou. Uviděla ten nepořádek. Uviděla svůj „neprofesionální“ vzhled.

— Pane Scotte! — vykřikla Jane a snažila se si urovnat vlasy. — Já… moc se omlouvám. Nevěděla jsem, že se vrátíte tak brzy. My jsme jen… Hned to uklidím.

Začala rychle sbírat polštáře.
— Děti, pomozte mi; váš otec je tady.

Děti ztuhly. Jiskra v jejich očích okamžitě zhasla. S obavami se podívaly na Benjamina; čekaly, že se znovu snese ticho. Čekaly, že je pošle do jejich pokojů.

Benjaminovi se při pohledu na ten strach znovu sevřelo srdce.

Vešel do pokoje.

— To není třeba, — řekl Benjamin. V jeho hlase byla cítit emoce.

Jane zůstala stát na místě s polštářem v ruce.
— Prosím?

— Řekl jsem, že to není třeba.

Benjamin došel doprostřed koberce. Podíval se na své syny. Podíval se na Jane, která se lehce chvěla.

Miliardář pomalu poklekl na jedno koleno.

Nezáleželo mu na obleku za pět tisíc dolarů. Nezáleželo mu na prachu. Sklonil se na úroveň očí svých synů a poklekl na koberec.

„Tati?“ zašeptal Liam.

Benjamin obrátil pohled k Jane.
„Vrátil jste jim jejich smích,“ řekl zlomeným hlasem; začaly mu téct slzy. „Já… od Amandy jsem tenhle zvuk… neslyšel…“

Nedokázal tu větu dokončit.

Janein výraz se změnil ze strachu v něhu.
— Tak krásně se usmívají, pane Scotte.

Podívala se na Benjamina, Masona, Ethana a Liama. Roztáhla náruč.
— Chyběli jste mi, děti.

Na okamžik zaváhali. Pak se Mason vrhl do otcovy náruče. Hned po něm Ethan. A pak Liam.

Benjamin zabořil tvář do jejich krků; vdechoval vůni potu a dětství, po které se mu tak stýskalo. Vzlykl. Vypustil ze sebe všechno — stres, vztek, smutek. Objímal své syny a poprvé za osm měsíců měl pocit, že se už nedusí.

Nová kapitola
Po dlouhé chvíli si Benjamin otřel oči. Viděl, jak se Jane tiše snaží odejít, aby jim dopřála trochu soukromí.

— Jane, — zavolal.

Jane se zastavila.
— Ano, pane?

Benjamin vstal a vzal si Liama na ruce. Podíval se na mladou ženu, která právě zachránila jeho rodinu.

— Už nejste uklízečka, — řekl Benjamin rozhodným hlasem.

Jane zamrkala.
— Já… byla jsem propuštěna?

„Ne,“ odpověděl Benjamin s upřímným úsměvem, který mu konečně rozjasnil tvář. „Teď jste chůva. Nebo vychovatelka. Jak se vám to líbí víc. A zdvojnásobím vám plat. Ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou podmínkou?“ zeptala se Jane překvapeně.

Benjamin vzal jednu ze špachtlí ležících na zemi. Podal ji Jane.

— Musíte mě naučit být šerifem.

Děti vykřikly:
— Tati, chceš si taky hrát?

— Ano, — řekl Benjamin. — Ano, moc rád.

Jane se usmála; v očích se jí leskly slzy.
— Dobře, šerife. Ale nejdřív musíte toho koně chytit.

Zbytek toho dne byly hovory z Manhattanu přesměrovány na záznamník. Burza zavřela a Benjamin Scott se ani jednou nepodíval na obrazovky. V zimní zahradě v Greenwichi otec na všech čtyřech lezl za svými syny; znovu si budoval život, smích za smíchem.

Věděl, že bolest ze ztráty Amandy nikdy úplně nezmizí. Ale když se díval na své syny, uvědomil si, že ticho bylo prolomeno. A přísahal, že už nikdy nedovolí, aby se vrátila.