Vdala jsem se za svého učitele ze školy. To, co se stalo během naší první svatební noci, mě otřáslo až do morku kostí.

Vdala jsem se za svého učitele ze školy. A v naši svatební noc, když mi podal dárek, vyschlo mi v krku. Podívala jsem se na něj a třesoucí se vnitřním rozrušením zašeptala:

„Opravdu si myslíš, že to všechno zvládnu?..

Když jsem chodila na střední školu, pan Harper byl pro nás všechny legendou. Byl mladý, charismatický a proměňoval hodiny dějepisu v živá představení: inscenoval scény, kreslil na tabuli mapy, mluvil o starověkých civilizacích, jako by v nich kdysi sám žil.
Byl pro mě inspirací – ne jako muž, ale jako člověk schopný přimět mě věřit v smysl.

Dokončila jsem školu, odjela do města, ponořila se do hluku, práce a nekonečných pokusů být „dospělá“. Ale ve dvaceti čtyřech jsem pocítila, že jsem se odnaučila dýchat. Vrátila jsem se do rodného města, jako do dětství – v naději na klid.

A tam, na farmářském trhu, mezi vůní čerstvého chleba a jablek, jsem uslyšela hlas, který ve mně vyvolal silný dojem:

„Claire? Jsi to ty?“

Stál u pultu s medem, v tmavé košili, s unaveným, ale jasným úsměvem. Leo Harper.
Teď už jen Leo. Bez „pana“.
Třicet dva let. O něco více vrásek, o něco méně mládí, ale stejný jemný pohled.

Začali jsme si povídat, jako bychom se rozloučili teprve včera. Jedna káva přešla v oběd, oběd v večerní procházku. Poslouchal mě – ne jen zdvořile, ale opravdu. A já jsem si uvědomila, že s ním se mi všechno zdá možné.

Rozdíl ve věku nehrál žádnou roli. O rok později jsme se vzali. Tichý obřad pod dubem, kde jsem kdysi učila básně na maturitu. Držel mě za ruku a mně se zdálo, že se celý svět shromáždil v jednom bodě, v tomto okamžiku.

Když nastala noc, očekávala jsem vzrušení, rozpaky, něhu. Ale Leo vypadal podivně soustředěně. Zavřel dveře, vytáhl ze zásuvky starou dřevěnou krabičku a postavil ji přede mě.

„To je pro tebe,“ řekl tiše. „Dárek, který čeká na svou chvíli.“

Otevřela jsem ji. Uvnitř byly pečlivě složené papíry: zažloutlé, popsané drobným, rovným písmem.
„Co je to?“ zeptala jsem se.
„Lekce,“ odpověděl. „Příběhy, které se ve škole nesmí vyprávět. Ale teď se je musíš dozvědět.“

Na horním listu bylo napsáno:
„Claire Wilsonová. Zkouška času. Projekt Chronos.“

Srdce mi začalo bušit.
„Je to vtip?“
Leo zavrtěl hlavou.
„Všechno, co jsem ti vyprávěl o starověkých civilizacích, je pravda. Jen jsem nemluvil o minulosti. Ale o budoucnosti, která už byla. Nejsem učitel, Claire. Jsem kurátor časové linie.“
Řekl to klidně, jako člověk zvyklý na neuvěřitelné věci.

Zasmála jsem se – nervózně, rozpačitě.
„Leo, přestaň, děsíš mě.“
„Nechci tě děsit. Chci, abys se rozhodla. Musíme se vrátit. Dnes.“

Vytáhl ze skříňky stříbrný medailon. Uvnitř byly zrnka písku, která se třpytila jako živá.
„To je klíč. Chronokód. Funguje jen tehdy, když jsme dva. Učitel a žák. Ten, kdo věří, a ten, kdo je schopen si pamatovat.“

Ustoupila jsem o krok.
„Vrátit se… kam?“
„Do roku 1889. Do okamžiku, kdy to všechno začalo. Historie byla zkreslena. Někdo přepsal čas. My jsme strážci, Claire. Ty jsi moje partnerka, i když si to nepamatuješ. V minulém životě jsi byla kronikářka.“
Udělal ke mně krok, oči mu zářily jemným světlem. „Čekal jsem, až si vzpomeneš.“

Svět kolem jako by se zachvěl. Místnost ztmavla, vzduch zhoustl. Cítila jsem vůni ozonu, slyšela tiché praskání – jako před bouřkou.
„Leo,“ zašeptala jsem. „To není možné.“
„Všechno je možné, pokud si vzpomeneš.“

Dotkl se mého spánku medailonem. Svět explodoval světlem.

Stála jsem na dlažbě, mokré od deště. Nad hlavou – plynové lampy. Kočáry. Koně. Vonělo to kouřem a kůží.
Leo stál vedle mě – v dlouhém kabátě, se stejným pohledem.
„Vítej doma, Claire,“ řekl. „Stihli jsme to.“

Nechápala jsem to. Všechno bylo skutečné. A zároveň ne. V mé hlavě se míhaly obrazy: laboratoř, knihy, hodiny s pohyblivými ozubenými koly a já v bílém plášti vedle Lea.
Vzpomněla jsem si.
Vytvořili jsme zařízení pro korekci času. Ale selhalo. Svět se rozdělil na dvě části a jedna z nich – ta naše – se stala falešnou. Abychom vše napravili, museli jsme začít znovu.
A dohodli jsme se, že vymažeme paměť.
Dokud se znovu nesetkáme.

Následující dny uběhly jako v horečce. Našli jsme starou kapli – naši laboratoř. Tam, pod vrstvami prachu, stál přístroj – kovový kruh s propletenými měděnými paprsky. „Chronos“.

„Zbývá to zapnout,“ řekl Leo. „Ale pamatuj si: někdo musí zůstat v této linii, aby ji uchránil před zničením.“
„Někdo?“ ztuhla jsem. „Někoho ztratíme?“

Podíval se na mě, jako by už se rozhodl.
„Ano. Mě.“
„Ne, Leo. To nedovolím.“
„Je to moje mise, Claire. Musíš pokračovat.“

Podal mi medailon.
„Zvládneš to.“
A tehdy jsem pochopila, že jeho dar není jen symbol. Je to klíč k světu, který by bez nás obou zmizel.

Zapnula jsem „Chronos“. Vzduch se chvěl. Časové proudy se slévaly do oslnivého víru.
Leo udělal krok vpřed – a světlo ho pohltilo.
Stačila jsem jen zakřičet:
„Leo!“

A pak – ticho.
Svět se rozpadl jako prach a znovu se dal dohromady. Probrala jsem se na podlaze svého domu. Současnost. Všechno bylo na svém místě. Chyběla jen krabička. Zůstalo jen medailon – studený, s nepatrně třpytivým zrnkem písku.

Uplynuly tři roky.
Otevřela jsem malou kavárnu na rohu – „Chronos“. Lidé tam chodí bez spěchu, čtou knihy, mluví o čase.
Někdy, když na noc zavírám dveře, mi připadá, že za oknem stojí muž v kabátě a klobouku, usmívá se a zvedá pohled.

Jedné takové noci jsem vytáhla medailon. Uvnitř zrnko písku zazářilo jasněji než kdy jindy.
A já uslyšela jeho hlas, tichý jako dech:

„Jsem tady, Claire. Vždycky jsem byl.“
A pak – nové poselství, vyryté uvnitř víčka:
„Myslíš si, že to nezvládneš? Ale vždyť už jsi to zvládla.“

Usmála jsem se skrz slzy.
Čas neměl žádnou moc. Znovu jsme se našli.