V šedesáti dvou letech jsem si najednou uvědomila: můj život neskončil – teprve začíná.

Když jsem se probudila, jako první mě zarazilo nezvyklé ticho.

Úzký pruh ranního slunce pronikal mezerou mezi závěsy a dopadal přímo na okraj postele. Několik vteřin jsem ležela bez hnutí a snažila se zorientovat, kde vlastně jsem.

Pak se mi všechno vybavilo.

Bar. Sklenka vína. Andrej.

Otočila jsem hlavu na druhou stranu postele. Polštář vedle mě byl prázdný.

Po něm ani stopy.

„Andreji?“ zavolala jsem tiše.

Odpovědí mi bylo jen naprosté ticho.

Nakoukla jsem do koupelny, ale i tam bylo prázdno. Z kohoutku jen pomalu odkapávala voda a každá kapka zněla, jako by odpočítávala čas.

Pocítila jsem lehké podráždění.

„Nejspíš musel nečekaně odejít kvůli něčemu důležitému,“ uklidňovala jsem sama sebe.

Jenže vtom můj pohled padl na židli u okna.

Moje kabelka byla otevřená.

Srdce se mi prudce sevřelo.

Rychle jsem k ní přiběhla a začala zběsile kontrolovat její obsah.

Peněženka byla na svém místě.

Doklady také.

Jen platební karta zmizela.

Zůstala jsem stát jako přimražená.

Ne… To přece není možné.

Rozklepaly se mi ruce.

Vysypala jsem obsah kabelky na postel a prohledala úplně všechno, až po poslední drobnou minci.

Karta nikde.

Po zádech mi přeběhl ledový mráz.

„Bože…“

Popadla jsem telefon.

Na displeji svítila řada upozornění z banky.

Jedno.

Druhé.

Třetí.

Páté.

Desáté.

S každou další zprávou mě zachvacoval stále větší strach.

Z mého účtu mizely peníze.

Obrovské částky.

Právě ty úspory, které jsem si trpělivě odkládala déle než deset let.

Celková suma už se blížila jednomu milionu rublů.

V tu chvíli mě zcela ovládla panika.

Okamžitě jsem vytočila číslo své banky.

„Vaši platební kartu musíme bezodkladně zablokovat,“ oznámila operátorka klidným, profesionálním hlasem.

„Ano, prosím! Udělejte to hned! Okamžitě!“

Jakmile mi potvrdili, že je karta zablokovaná, sesunula jsem se na postel. Neměla jsem sílu ani vstát.

Po tvářích mi samovolně stékaly slzy.

Copak byl Andrej od samého začátku jen obyčejný podvodník?

Opravdu byly všechny jeho úsměvy, laskavé pohledy i něžná slova jen pečlivě nacvičenou přetvářkou?

V hlavě se mi začaly přehrávat jednotlivé okamžiky z předešlého večera.

Vyptával se až příliš.

Příliš podrobně.

Na můj život.

Na moje děti.

Na peníze.

Na to, jestli žiju sama.

Včera mi to připadalo jako nenucená konverzace.

Teď už jsem v každé jeho otázce viděla jasný záměr.

Vtom se rozezněl telefon.

Na displeji svítilo neznámé číslo.

S roztřesenýma rukama jsem hovor přijala.

„Haló?“

Na druhé straně bylo několik dlouhých vteřin naprosté ticho.

Pak se ozval hluboký mužský hlas.

„Paní Valentino Petrovno?“

„Ano… to jsem já.“

„Za žádných okolností neopouštějte hotel. Brzy tam budeme.“

„Promiňte… kdo vlastně jste?“

Odpovědi jsem se nedočkala.

Spojení bylo přerušeno.

Zírala jsem na telefon a cítila, jak mi srdce buší stále rychleji.

Asi po dvaceti minutách někdo zaklepal na dveře mého pokoje.

A právě v tu chvíli mi došlo, že příběh s Andrejem je mnohem děsivější, než jsem si vůbec dokázala představit.

Kapitola 2. Lidé za dveřmi a pravda, která začala vycházet najevo

Ozvalo se další zaklepání.

Tentokrát hlasitější a mnohem naléhavější.

Trvalo mi několik okamžiků, než jsem se dokázala postavit. Nohy jsem měla jako z olova a v hlavě mi stále zněla slova z telefonátu:

„Neopouštějte hotel.“

„Kdo je?“ zavolala jsem a snažila se, aby můj hlas zněl klidně.

„Policie. Otevřete nám, prosím.“

Srdce se mi sevřelo.

Policie?

Takže už nešlo jen o zmizelou kartu.

Bylo to mnohem vážnější.

Pomalu jsem odemkla dveře.

Do pokoje vstoupili dva lidé.

Uniformovaný policista a žena v civilním oblečení. V ruce držela silnou složku s dokumenty. Ještě než promluvila, pečlivě si prohlédla celý pokoj, jako by si ukládala do paměti každý detail.

„Jste paní Valentina Petrovna?“ zeptala se.

„Ano…“

„Strávila jste dnešní noc s mužem, který se představil jako Andrej?“

Mlčky jsem přikývla a znovu mě zaplavil ledový pocit.

Žena si krátce vyměnila pohled s policistou.

„Budeme vám muset položit několik otázek. Tvrdil vám, že pracuje jako fotograf?“

„Ano. Říkal, že je fotograf. Seznámili jsme se včera večer v hotelovém baru.“

Policista si něco stručně poznamenal do zápisníku.

„Znáte jeho skutečné příjmení?“

Zůstala jsem bezradně stát.

„Ne… představil se jen jako Andrej.“

V místnosti zavládlo tíživé ticho.

Žena si povzdechla.

„Nejste první žena, kterou tímto způsobem oslovil.“

Ta věta mě zasáhla mnohem tvrději, než bych čekala.

„Co tím myslíte?“ zašeptala jsem.

Otevřela složku a položila přede mě několik fotografií.

Na všech byl Andrej.

Jenže pokaždé po boku jiné ženy.

Jiné město.

Jiný hotel.

Jiná oběť.

„Jedná se o sériového podvodníka,“ vysvětlila klidně. „Vyhledává ženy ve zralejším věku, velmi rychle si získá jejich důvěru, dostane se k jejich bankovním údajům a pak beze stopy zmizí.“