V pětapadesáti těhotná jsem nikdy nečekala, že mě manžel nechá samotnou na letišti — ale když štěkl policejní pes a strážní zkontrolovali prostor pod mými šaty, v terminálu se rozhostilo ticho

Ruiz sáhl po vysílačce. „Potřebuji pyrotechnickou jednotku do screeningové místnosti tři. Priorita.“

To slovo ve mně rozlilo led.

Podlomila se mi kolena. Patel mě usadila na židli. „Co se děje? Nerozumím tomu. Chci jen nasednout do letadla… být s manželem…“

„Dýchejte,“ pronesla Patel tiše. „Zařízení prohlédneme. Je to preventivní.“

Thor se mi položil k nohám jako strážce.

O pár dveří dál sledoval Ruiz, jak Daniels odchází na chodbu a staví se tak, aby ho nebrala kamera. Zvedl mobil a promluvil do něj tiše a naléhavě.

„Máme problém,“ zamumlal. „Pes zareagoval. Ne, nedokázal jsem to zastavit. Ruiz se toho chytil. Zařízení mají.“

Nastalo ticho, pak se Danielsem škublo.

„Není to moje vina. Říkal jsem, že je to blbost. Zkoušet to na letišti, kde jsou psi? Měli jste to udělat jinak. Co? Ne, už ji nemůžu vytáhnout. Moc očí.“

Další pauza. Pot na čele se mu perlil.

„Dobře, zkusím něco vymyslet. Ale jestli to praskne, nevezmu to sám na sebe.“

Když se otočil, narazil přímo do Ruize.

„Komu jsi volal, Danielsi?“ zeptal se klidně.

„Manželce. Do toho ti nic není.“

„Tvoje žena má noční směny v Mount Sinai,“ odvětil Ruiz bezbarvým hlasem. „Nelži mi. Dej sem telefon.“

Chvíli to vypadalo, že se Daniels postaví na odpor. Pak mobilem máchl směrem k Ruizovi. „Tak si ho prohlídni.“

Ruiz projel seznam hovorů. Pak zprávy. Číslo bez jména, zpráva z toho rána:

„AA100. Těhotná žena, kolem 50. Pusť ji, i kdyby pes zahlásil. 20k po provedení.“

Ruizovi vyschlo v ústech. „Co tě napadlo?“ vydechl.

„O tomhle zařízení jsem nic nevěděl,“ zrudl Daniels. „Řekli mi, že jde o interní akci. Že se mám stáhnout.“

„Interní akce,“ zopakoval Ruiz. „A tys jim to sežral?“

„Dvacet tisíc, Ruizi. To je rok hypotéky,“ vyhrkl.

„A taky dvacet let ve vězení, až se tohle provalí,“ konstatoval Ruiz tiše. „Je v tom dítě.“

Do místnosti mezitím vešel muž kolem padesátky s brýlemi v tenkém rámečku a nášivkou pyrotechnické jednotky. V ruce nesl bezpečnostní box. „Calvin Brooks,“ představil se. „Ukažte mi tu jednotku.“

Patel ho zavedla ke stolu. Natáhl si rukavice, vzal do ruky malý scanner a pomalu ho přejel přes pumpu. Displej zablikal, ozval se tichý sled pípnutí. Brooks pořídil pár snímků, zkontroloval hadičku a pak se podíval na mě.

„Cítíte nějakou bolest?“ zeptal se.

„Ne. Když mi to zaváděli, umrtvili to. Doktor Whitaker říkal, že o tom skoro nebudu vědět,“ odpověděla jsem.

„Kdy přesně zařízení umístil?“ pokračoval.

„Před dvěma dny. Na Park Avenue. Vanessa byla se mnou.“

„Máte nějaké papíry?“ kývnul k mé kabelce.

Rozklepanými prsty jsem v tašce zalovila, až jsem vytáhla složku z ordinace. Hlavičkový papír, podpis doktora Whitakera. „Tady stojí ‚vysokodávkový vitamínový komplex‘. Kyselina listová, B12, železo… Přesně to mi říkal.“

Brooks dokument přelétl pohledem a pak se znovu zadíval na pumpu. „Tohle nevypadá jako standardní ‚wellness‘ zařízení,“ řekl po chvíli. „Tenhle typ jsme měli v tréninkových materiálech u úprav zařízení.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Ruiz.

„Myslím, že musím zjistit, co je uvnitř,“ odpověděl Brooks. „Ale rozhodně to nebudu otevírat, dokud je to v jejím těle. To by bylo příliš riskantní.“

Hrdlo se mi sevřelo. „Jak riskantní? Co tam je?“

„Netuším,“ odpověděl pomalu. „Ale tahle verze má druhou nádržku a—“ ukázal na displej „—časovač.“

„Časovač?“ zopakovala Patel.

Brooks poklepal na sklíčko. „Ta čísla? Odpočítávají. Spustilo se to asi před třičtvrtě hodinou.“

Teprve teď jsem se na obrazovku opravdu zadívala.

01:15:32
01:15:31
01:15:30

„Co se stane, až naskočí nula?“ zašeptala jsem.

„Otevře se druhá komora,“ vysvětlil Brooks tiše. „Všechno z ní se uvolní najednou. Přímo do vašeho těla.“

„Kolik máme času?“ zeptal se Ruiz.

„Zhruba hodinu a čtvrt,“ odpověděl Brooks.

„A až se otevře?“ nespouštěl z něj Ruiz oči.

Brooks držel můj pohled. „Musím to zařízení hned bezpečně vyjmout.“

„Prosím,“ vydechla jsem. „Vemte mi to pryč.“

Pracoval soustředěně jako chirurg. Dezinfekce, svorka na tenké hadičce, rychlý, přesný řez. Píchnutí, nádech a bylo venku.

Krabička dál odpočítávala na stole.
01:12:28
01:12:27

Brooks ji vložil do průhledného boxu, odebral malý vzorek z první komory a pohlédl na Ruize. „V naší laborce na to můžu pustit rychlou analýzu. Za dvacet minut budu vědět víc.“

Zvedla jsem se tak prudce, až se mi zatočila hlava. „Dvacet minut? A co když to, co už mám v sobě, je nebezpečné? Co moje dítě?“

„Kdyby šlo o látku s okamžitým účinkem, už byste to cítila,“ uklidňovala mě Patel a podepřela mě. „To, že jste v pořádku, naznačuje, že první komora nebyla nastavená na rychlé poškození. Musíme zjistit, co obsahuje — a co je v té druhé.“

Brooks s Ruizem odešli svižným krokem. Patel zůstala se mnou. Thor mi položil hlavu na botu. Jednou rukou jsem ho hladila po srsti, druhou držela břicho.

„Proč by to někdo dělal?“ šeptla jsem. „Jaký doktor by tohle udělal? Proč by to Vanessa vůbec navrhovala?“

Začaly mi do sebe zapadat střípky jako studené kameny: Aaron, který mě bez váhání opustil u kontroly, Vanessa, která trvala na tom, abych letěla, doktor, co den před odletem zavedl pumpu, a ten odpočet.