Učitel, který nemá ani ženu, ani děti, souhlasí, že adoptuje tři sirotky.

Když pan Thomas Avery dosáhl věku třiceti let, neměl ani ženu, ani děti – pouze malý pronajatý dům a učebnu plnou snů, které nebyly jeho vlastní.

Jednoho deštivého dne zaslechl v učitelské místnosti šeptání o třech dětech – Lily, Grace a Benovi –, jejichž rodiče nedávno zahynuli při nehodě. Bylo jim deset, osm a šest let.

„Určitě skončí v sirotčinci,“ řekl někdo. „Nikdo z příbuzných je nevezme. Je to příliš drahé, příliš mnoho problémů.“

Thomas mlčel. Tu noc nezamhouřil oka.
Následujícího rána uviděl tři děti sedící na schodech školy – promočené, hladové, třesoucí se. Nikdo pro ně nepřišel.

Na konci týdne udělal to, k čemu by se nikdo jiný neodvážil: sám podepsal dokumenty o adopci.

—

Lidé se mu smáli.
„Zbláznil ses?“ říkali.
„Jsi sám, sotva se o sebe postaráš.“
„Pošli je do sirotčince, tam se jim bude dařit líp.“

Ale Thomas je neposlouchal.
Vařil jim jídlo, zašíval oblečení, pomáhal jim s úkoly dlouho do noci.
Plat byl skromný, život těžký – ale v jeho domě se vždy ozýval smích.

Roky plynuly. Děti vyrostly.
Lily se stala pediatričkou, Grace chirurgem a Ben junior známým právníkem, který hájí práva dětí.

Na jejich promoci stáli všichni tři na pódiu a pronesli stejná slova:
„Neměli jsme rodiče, ale měli jsme učitele, který nás nikdy neopustil.“

Dvacet let po tom deštivém dni seděl Thomas Avery na svém verandě, s prošedivělými vlasy, ale s tichým úsměvem na tváři.
Sousedé, kteří se mu kdysi smáli, ho nyní zdravili s úctou.
Vzdálení příbuzní, kteří se od dětí odvrátili, se najednou vraceli a předstírali, že je to zajímá.

Ale Thomas se nezlobil.
Prostě se díval na tři dospělé, kteří mu říkali „tati“, a chápal, že láska mu dala rodinu, o které se neodvážil ani snít.

—

„Učitel, který si vybral rodinu“ – Druhá část
Roky plynuly a pouto mezi Thomasem Averym a jeho třemi dětmi se jen posilovalo.

Když Lily, Grace a Ben dosáhli úspěchu – každý ve své kariéře věnované pomoci druhým – začali připravovat překvapení.
Žádný dárek nemohl skutečně nahradit to, co jim Thomas dal: domov, vzdělání a hlavně lásku.
Ale chtěli to zkusit.

Jednoho slunečného dne ho odvezli autem, aniž by mu řekli, kam jedou.
Thomas, již padesátiletý, se zmateně usmíval, když auto jelo po silnici obklopené stromy.

Když zastavili, ztuhnul:
před ním stála nádherná bílá vila na kopci, obklopená květinami, s cedulkou u vchodu:
„Dům Averyových“.

Thomas zamrkal, dojatý.
„Co… co je to?“ zašeptal.

Ben ho objal kolem ramen.
„To je tvůj dům, tati. Dal jsi nám všechno. Teď je řada na tobě, abys měl něco krásného.“

Dali mu klíče – nejen od domu, ale i od elegantního stříbrného auta, které stálo na dvoře.
Thomas se rozesmál skrz slzy a zavrtěl hlavou:
„To jste nemuseli… Já to všechno nepotřebuju.“

Grace se jemně usmála:
„Ale my jsme ti to museli dát. Díky tobě jsme pochopili, co je to opravdová rodina.“

Ten rok s ním poprvé vyrazili do zahraničí – do Paříže, Londýna a pak do švýcarských Alp.
Thomas, který nikdy neopustil své malé městečko, objevil svět dětskýma očima.
Posílal pohlednice svým bývalým kolegům a vždy je podepisoval stejně:

„Od pana Averyho – hrdého otce tří dětí.“

A při pohledu na západy slunce nad vzdálenými břehy Thomas pochopil jednu hlubokou pravdu:
kdysi zachránil tři děti před osamělostí…
ale ve skutečnosti to byly ony, kdo zachránily jeho.