Tchyně slíbila, že bude naší náhradní matkou — a po porodu řekla: „Nikam ho neodnesete“

Vzala jsem si muže, o jakém se mi ani nesnilo, a s ním i rodinu, která působila jako z pohádky. Všechno se však převrátilo v den, kdy jeho matka nabídla, že za nás odnosí dítě — velkorysé gesto, které se změnilo v největší zápas našeho života.

Když jsem poznala Arthura, okouzlil mě drobnostmi, které si pamatoval: dva plátky citronu v mém čaji, jméno mé kočky, historka o zlomeném zápěstí ze sedmé třídy. Seznámili jsme se na svatbě kamarádů u “singles” stolu — převrhla jsem na sebe červené víno, on mi beze slova podal sako a vtipně utrousil, že ze mě udělá „módně nemotornou“. Po dvou letech jsme se vzali u jezera, kde jsme měli první rande. Jeho máma Linda plakala dojetím a po obřadu mi pošeptala: „Jsi přesně to, co Arthur potřeboval.“ Uvěřila jsem jí.

Začali jsme se snažit o miminko. Čas běžel, testy zůstávaly prázdné. Vitaminy, akupunktura, tabulky — nic. Po dvou letech jsme přešli na IVF, třetí kolo mě dorazilo. Seděla jsem na dlažbě v koupelně a brečela, když mě Linda našla, objala a řekla: „Rodiny vznikají všelijak.“ O týden později přinesla šanon vytisknutých článků: „Chci vám pomoci. Zvažte gestační surogaci. Jsem zdravá, dvě těhotenství bez komplikací.“ Přišlo mi absurdní, bylo jí dvaapadesát, učitelka v důchodu, zahrádka, knihovna, domácí džemy — ale lékař potvrdil, že to možné je. Arthurovy oči se rozzářily nadějí. Souhlasili jsme.

Podstoupili jsme psychologické konzultace, právní poradenství a všechny testy. Smlouvu jsme sepsali do detailu. Linda odmítla odměnu: „Nesu svého syna, zvládnu i jeho dítě.“ Embryo se uchytilo hned napoprvé. Posílala nám fotky s bříškem a žerty o tom, že malý kope do rytmu Springsteena. V sedmém měsíci se ale tón změnil. Na poznámku o dětském pokojíčku odvětila: „Stejně bude často se mnou.“ Začala říkat „moje miminko“. Arthur to uzavřel s tím, že jsou to hormony. Já jsem klid nenašla.

Porod přišel nečekaně v sobotu večer. Uslyšeli jsme křik novorozence a sestra nám poblahopřála. Když mi však chtěla dát dítě do náruče, Linda z postele vyštěkla: „Nesahejte na něj. Nikam nejde.“ Zůstala jsem stát jako opařená. „Lindo?“ sevřela miminko a pronesla: „Já jsem jeho matka.“ Vysvětlovala jsem, že geneticky je naše, její je jen těhotenství. Linda požádala personál, ať nás vyvede. Sestra, v rozpacích, nás zdvořile vystrkala na chodbu.

Lékař mluvil o možné poporodní vazbě a hormonálním zmatku, že se to někdy stává. Po několika hodinách nám sestra předala syna — papíry měla nemocnice k dispozici. Pojmenovali jsme ho Neil. Ten okamžik miluju dodnes.

Doma ale v noci zazvonil telefon. Linda křičela, že jsme ji podvedli a dítě patří „opravdové matce“. Arthur zavěsil, vyndal ze sejfu složku se smlouvou, souhlasy, protokoly. Vrátil se do nemocnice, kdyby volala policii. Ráno přinesl zprávu: shání právníka a chce nás žalovat o svěření. Tvrdila, že jsme ji psychicky zmanipulovali a slíbili jí „místo v životě dítěte“, a když porodila, odkopli ji. Čekal nás soud.

Při jednání seděla v růžovém svetru s kapesníčkem v ruce a líčila, jak s dítětem navázala pouto, jak jí říkal „hlasem bříška“. Náš právník předložil DNA, smlouvu, záznamy z poraden, zprávy, ve kterých psala „váš malý zázrak“ a podepisovala se jako „babička“. Soudkyni stačilo potvrzení genetiky: právními rodiči jsme my. Plná péče, žádná práva pro Lindu.

Místo úlevy jsem cítila prázdno. U soudu nám řekla: „Myslíte, že jste vyhráli. Jednou mu řeknete, proč jste ho vzali ženě, která mu dala život.“ Arthur klidně odpověděl: „Řekneme pravdu — že jsi nám pomohla a pak ses ho pokusila sebrat.“ Příbuzní Lindy volali, že jsme ji „využili“ a že jí něco dlužíme. Po nekonečných debatách jsme navrhli částku, kterou bychom zaplatili profesionální surogátce. Přijala. Bylo to krutě drahé, ale skončilo to.

Přerušili jsme kontakt, změnili čísla a přestěhovali se. Když se mě někdo ptá, proč se s rodinou nestýkáme, usměju se: „Je to tak jednodušší.“ Některé věci se prostě s rodinou dělat nemají. Narozeniny a Díkůvzdání? Ano. Surogace? Raději s cizím člověkem.

Pokud vás tenhle příběh zasáhl, je tu ještě jeden: žena odnosila dítě pro sestru a jejího muže. Pár dní po porodu jim novorozence položili přede dveře. Tento příběh je fikce inspirovaná skutečnými událostmi; jména a detaily byly změněny. Podobný příběh můžete poslat na info@amomama.com.