Starý muž zavře dveře před otravnou teenagerkou, ale hurikán odhalí pravdu o ní.

Když nevrlý stařík zabouchne dveře před dotěrnou teenagerkou, myslí si, že se jí nadobro zbavil. Když je však společně zastihne hurikán, bouře venku odhalí pravdu o jejím šokujícím spojení s jeho minulostí.

Frank žil léta sám. Ticho mu vyhovovalo a už dávno se smířil s tím, že v jeho životě chybí přátelé nebo rodina. Když tedy jednoho sobotního rána uslyšel zaklepání na dveře, byl překvapený, ale spíš otrávený než zvědavý.

S těžkým zasténáním se zvedl ze židle. Otevřel dveře a uviděl na verandě stát dospívající dívku, ne starší než šestnáct let.

Než stačila promluvit, Frank na ni vyjel: „Nechci si nic kupovat, nechci vstoupit do žádné církve, nepodporuji děti bez domova ani koťata a nezajímám se o ekologické otázky.“ Frank se na ni usmál. Aniž by čekal na odpověď, zabouchl dveře.

Otočil se k odchodu, ale ztuhl, když se znovu ozval zvonek. S povzdechem se vrátil ke křeslu, zvedl ovladač a zesílil hlasitost televize.

Na obrazovce se objevilo varování před hurikánem ve městě. Frank na ni vrhl krátký pohled a pak zavrtěl hlavou.

„To je mi jedno,“ zamumlal. Jeho sklep byl postavený tak, aby vydržel všechno.

Zvonek nepřestával zvonit. Zvonil pořád dokola. Uběhlo pět minut, pak deset, pak patnáct. Každé zazvonění lezlo Frankovi na nervy. Nakonec se s mumláním pro sebe vrátil ke dveřím. Zamračil se a otevřel je.

„Co?! Co chceš?!“ – zařval a jeho hlas se rozléhal tichou ulicí.

Dívka stála na místě a klidně se na něj dívala. „Ty jsi Frank, že? Potřebuju s tebou mluvit,“ řekla.

Frank zúžil oči. „Řekněme, že jsem. Kdo jsi a proč jsi na mé verandě? Kde jsou tví rodiče?“

„Jmenuju se Zoe. Moje máma nedávno zemřela. Teď už rodiče nemám,“ řekla a její hlas byl plochý.

„To je mi jedno,“ opáčil Frank. Popadl okraj dveří a začal je tlačit, aby se zavřely.

Než se stačily zabouchnout, Zoe na ně přitiskla ruku. „Copak tě nezajímá, proč jsem tady?“ zeptala se. – Zeptala se neochvějným tónem.

„Jediné, co mě zajímá,“ zavrčel Frank, „je, za jak dlouho opustíš můj pozemek a už se nevrátíš!“ Odstrčil její ruku od dveří a zabouchl je takovou silou, až rám zarachotil.

Zvonek přestal zvonit. Frank vykoukl přes závěsy a prohlédl si dvůr. Byl prázdný.

Zhluboka se nadechl a s pocitem vítězství se otočil. Ještě netušil, že tohle je jen začátek jeho noční můry.

Druhý den ráno se Frank probudil a zamručel, když se vlekl ke vchodovým dveřím, aby si vzal noviny.

Když uviděl, v jakém stavu je jeho dům, spadla mu čelist. Rozbitá vejce kapala po stěnách a jejich lepkavé zbytky se leskly ve slunečním světle.

Na malbě byla nerovnoměrným černým písmem načmáraná velká hrubá slova, ze kterých se mu vařila krev.

„Co se to děje!“ – vykřikl a rozhlédl se po ulici, ale ta byla prázdná.

Zatnul zuby, vtrhl do domu, popadl úklidové prostředky a celý den strávil úklidem.

Ruce ho bolely, záda trnula a při každém pohybu nadával.

Večer, vyčerpaný, ale s úlevou, že vidí stěny čisté, vyšel na verandu s šálkem čaje.

Jeho úleva však trvala jen krátce. Po celém dvoře byly rozházené popelnice, staré jídlo a potrhané noviny, které se válely na trávníku.

„Hloupá holka!“ – Křičel, nikoho si nevšímal a jeho hlas se rozléhal tichým okolím.

Sešel po schodech dolů, popadl několik pytlů na odpadky a pustil se do úklidu. Když se sehnul, aby sebral shnilé rajče, upoutal ho vzkaz přilepený na poštovní schránce.

Strhl ho a přečetl si ho nahlas: „Jen mě poslouchej a přestanu tě otravovat. -Zoe.“ Dole bylo tučnými číslicemi napsáno telefonní číslo.

Frank vzkaz zmačkal a vyhodil do koše.

Druhý den ráno ho probudil hlasitý křik. Když se podíval ven, uviděl skupinu lidí, kteří mávali transparenty.

„Co jste sakra zač, lidi!“ řekl mu. – vykřikl a otevřel okno.

„Jsme pro životní prostředí! Děkujeme, že jste nám dovolili používat váš dvůr!“ – Křičela žena, která vypadala jako hippie.

Rozzuřený Frank popadl koště a zahnal je pryč. Když odcházeli, všiml si, že na příjezdové cestě je namalovaná jeho karikatura se slovy „Všechny nenávidím“.

Na jeho dveřích visel další vzkaz:

„Poslechni mě, nebo vymyslím další způsoby, jak tě dostat.

-Zoe.

P.S. Ta barva se nesmyje.“

Dole bylo opět telefonní číslo.

Frank vtrhl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Popadl telefon a třesoucíma se rukama vytočil Zoeino číslo. „Přijď ke mně domů. Hned,“ vyštěkl a zavěsil dřív, než to stihla zvednout.

Když Zoe dorazila, spadla jí čelist. Na verandě vedle Franka stáli dva policisté s vážnými výrazy ve tváři.

„Co to…? Děláte si ze mě srandu!“ vykřikla Zoe a podívala se na něj.

Frank si založil ruce a usmál se. „Myslíš si, že jsi tak chytrá, viď? Hádej co, já nejsem.“

Policisté Zoe nasadili pouta. „Ty stará krávo!“ – křičela, když ji vedli k autu. Frank se na to díval a samolibě věřil, že tím jeho problémy končí.

Následujícího dne bylo pro město vydáno varování před hurikánem. Vítr kvílel, ohýbal stromy a házel trosky do prázdných ulic.

Frank se podíval z okna a chystal se zamířit do sklepa. Oči se mu rozšířily, když na ulici spatřil Zoe, jak svírá batoh a potácí se před větrem.