Šest let poté, co zemřela jedna z mých dvojčat, přišla ta druhá hned první den ze školy a řekla: „Připrav ještě jednu svačinu pro mou sestru.“

Ale jediná věc, kterou jsem nemohla setřást, co jsem si nedokázala představit, bylo to, že moje dítě bylo celou dobu naživu a dýchalo.

A já ztratila tolik času smutkem, místo abych poznala a milovala obě své dcery.

„Zasloužím si, co mě čeká!“

O dva měsíce později jsme leželi rozvalení na piknikové dece v parku – jen já, Junie a Lizzy, zatímco sluneční paprsky se odrážely od trávy. Suzanne byla pryč kvůli práci a obě moje holčičky byly se mnou.

Vzduch voněl popcornem a opalovacím krémem a oběma holčičkám stékala po zápěstích duhová zmrzlina.

Lizzy se chichotala, tváře měla lepkavé. „Mami, zase jsi mi dala popcorn do kornoutu!“

Usmála jsem se a sbírala upadlé kousky. „Říkala jsi mi, že to tak máš ráda, pamatuješ?“

Junie, s plnou pusou, se vložila do rozhovoru: „Má to ráda jen proto, že viděla, jak to dělám já.“

Lizzy vyplázla jazyk. „Ne-e, já to vymyslela!“

„Říkala jsi mi, že to tak máš ráda, pamatuješ?“

Smály jsme se, nahlas a upřímně. Nebylo tam žádné napětí, jen bzukot dětí, které se vyřádily, a hudba jejich hlasů. Vytáhla jsem nový jednorázový fotoaparát, tentokrát lila, který si obě holky vybraly v obchodě v uličce s potravinami.

Stalo se to naší tradicí. Naplnily jsme zásuvky rozmazanými fotkami: lepkavými rukama, rozcuchanými úsměvy a momentkami ze života, který jsme si znovu získaly.

„Úsměv, vy dvě!“ zavolala jsem.

Přitiskly si tváře k sobě, objaly se a obě zakřičely: „Sýr!“ Vyfotila jsem je a srdce se mi rozbušilo.

Stalo se to naší tradicí.

Junie mi skočila na klín. „Mami, koupíme si všechny barvy foťáku? Potřebujeme zelenou a modrou a —“

Lizzy mě zatahala za rukáv. „A žlutou! Ta je na léto.“

Zacuchala jsem jim vlasy a cítila se tak přítomná, až to skoro bolelo. „Použijeme všechny barvy. To slibuju.“

Můj telefon zavibroval. Byla to zpráva od Michaela ohledně zpožděného výživného. Zírala jsem na ni s prstem nad displejem, ale pak jsem se podívala na holky, které se mi motaly kolem nohou.

Své rozhodnutí udělal už dávno. S čekáním na něj jsme skončily.

„To je slib.“

Tyhle chvíle teď patřily nám.

Natočila jsem fotoaparát a usmála se. „Tak jo, kdo chce závodit k houpačkám?“

Tápaly tenisky a rozléhal se smích, můj se mísil s jejich, zatímco jsme běžely.

Nikdo mi nemohl vrátit roky, které jsem ztratila.

Ale odteď už každou vzpomínku budu vytvářet já. A nikdo mi už nikdy neukradne ani jeden den.

Tyhle chvíle teď patřily nám.