První slovo mého dítěte nebylo „mama“ – bylo to jméno, které nikdo v naší rodině neznal!

Jmenuji se Liana Hale a stejně jako většina maminek, které se dočkaly prvního dítěte, jsem byla posedlá milníky vývoje.

První smích, první lezení, první zub – všechno jsem zapisovala do roztomilého deníku s akvarelovými zajíci na obálce.

Ale nejvíc jsem se těšila na její první slovo.

Moje dcera Ella měla něco málo přes deset měsíců, když se to stalo.

Bylo to v neděli ráno.

Byli jsme na návštěvě u mé matky – Elliny babičky – v severní části státu New York.

Byla jsem v kuchyni a připravovala kávu, stále ještě v pyžamu, zatímco máma s Ellou seděly v obývacím pokoji.

Televize byla zapnutá a běžel nějaký dětský kreslený film, který jsem neznala – jasné barvy, pisklavé hlasy, obvyklý chaos.

A pak jsem to uslyšela.

Ella ukázala na obrazovku a hlasitě vykřikla:

„Bimbo!“

Ztuhla jsem s hrnkem v ruce.

„Co to právě řekla?“ vykřikla jsem.

Máma se zasmála:

„Myslím, že řekla „bimbo“! To je legrační!

Vešla jsem do pokoje, zmatená.

„Ona ani nevydává takové zvuky. Obvykle říká „baba“ nebo „da-da“. Odkud to má?“

Máma pokrčila rameny a houpala Ellu na kolenou:

„Asi to slyšela v tomhle kresleném filmu.“

Podívala jsem se na obrazovku.

Na něm kreslený pes v modrém plášti létal sem a tam a křičel:

„Vpřed, přátelé Bimbo!“

„Můj bože,“ zamumlala jsem.

Nejdřív jsem se zasmála.

Obě jsme se zasmály.

Natočila jsem, jak to říká znovu – Ella znovu ukázala na obrazovku a zakřičela „Bimbo!“, jako by to byl její nejlepší kamarád.

Pomyslela jsem si, že to bude jednou zábavná historka.

Myslela jsem si, že to bude jednou zábavná historka.

Ale když jsem o tom té noci řekla svému manželovi Marcusovi, zbledl.

„Cože řekla?“ zeptal se.

Ukázala jsem mu video na telefonu.

Podíval se na něj dvakrát a pak se pomalu podíval na mě:

„Liano, to je… divné.“

„Je to jen jméno postavy.“

Zavrtěl hlavou:

„Ne, říkám, že je to divné, protože moje máma mi říkala Bimbo.“

Srdce mi spadlo do kalhot.

„Cože?“

„Když jsem byl malý. Byla to moje přezdívka. Ani si nepamatuju proč – možná z nějaké knížky. Přestala mi tak říkat, když mi bylo asi pět. Deset let jsem to neslyšel.

„Ona se dívá na tenhle kreslený seriál?“

„Ne. Myslím, že se objevil teprve před pár lety.“

Oba jsme zírali na Ellu, která žvýkala ucho plyšového žirafa.

Marcus pokračoval tichým hlasem:

„Není to běžné jméno. Doslova jsem ho od nikoho neslyšel. Je to… divné.“

Další den mě přemohla zvědavost.

Hledala jsem tenhle kreslený film – „Statečný Bimbo“ – a našla několik rodičovských fór.

Většina z nich byla běžná hodnocení: „Příliš hlasité“, „Mému dítěti se to líbí“, „Skvělé barvy“.

Ale jeden komentář upoutal mou pozornost.

Připadá ještě někomu tenhle kreslený film děsivý? Moje malá říká „Bimbo“, i když je televize vypnutá. Skoro ho nezapínáme, ale ona si pamatuje něco, co podle mě neviděla.

Projela jsem dál a našla podobné komentáře.

Celá řada rodičů vyprávěla, že jejich děti se podivně upnuly na tuto psí postavu.

Někteří vyprávěli, že děti začaly mluvit ze spaní.

Jedna maminka dokonce psala, že její syn neustále kreslí stejnou postavu, i když už ten díl neviděl.

Ukázala jsem to Markusovi.

„To není normální,“ zašeptal.

Rozhodli jsme se, že Elle už tenhle kreslený film nebudeme pouštět, i když ho vlastně viděla jen jednou – u mé maminky.

Ale pak se stala druhá podivná věc.

O několik dní později jsme s maminkou mluvili přes videohovor a Ella se natáhla k telefonu a znovu zakřičela:

„Bimbo!“

Maminka se zasmála:

„Ona si to ještě pamatuje!“

Opatrně jsem se zeptala:

„Mami… použila jsi někdy předtím tohle slovo? Vůbec?“

Zaváhala:

„Vlastně… ano. Když jsi byla malá, tvoje babička ti tak říkala. Teprve teď jsem si na to vzpomněla.“

„Cože? Proč?“

„Nevím. Nikdy jsem si tu otázku nekladla. Prostě jsem si myslela, že je to vymyšlená přezdívka.“

V hlavě mi něco cvaklo.

Vytáhla jsem krabici s dětskými fotografiemi, kterou jsem zdědila po babičce, když loni zemřela.

Jedna fotografie upoutala mou pozornost – černobílý snímek mé prababičky s baculatým dítětem v náručí.

Na zadní straně bylo napsáno:

„Moje milá Bimbo, 1938“.

Zavolala jsem znovu mámě.

„Mami, podívej. To jméno se v naší rodině vyskytuje už minimálně čtyři generace.“

Zamžourala:

„No to je něco.“

— Takže… nejde o ten kreslený film. Ella jen neopakovala to, co slyšela. Ona to jméno ZNALA. Nějak.

Upřímně řečeno, trochu mě to vyděsilo.

Protože to už nebylo jen první slovo.

Bylo to jméno, které se předávalo po generace žen, šeptané skrz čas.

Jméno, které nebylo na papíře, nebylo v knihách.

Prostě si ho pamatovali.

A teď ho nějakým způsobem moje holčička vrátila.

V následujících týdnech Ella přestala toto slovo vyslovovat.

Nakonec řekla „mama“, pak „pes“, „kniha“ a „ne“ (její oblíbené).

Ale někdy, když si hraje s plyšovým psem, který kdysi patřil mně, se na něj podívá a něco si pro sebe šeptá.

Ne vždy to slyším zřetelně.

Ale jednou, přísahám, jsem to slyšela.

„Bimbo“.

Teď mi to už nepřipadá strašné.

Připadá mi to krásné.

Protože možná jazyk není jen to, co se učíme.

Možná se dědí.

Možná některé vzpomínky žijí hluboko v našich kostech a čekají na vhodnou duši, aby se probudily.

Takže ano – první slovo mého dítěte nebylo „mama“.

Bylo to jméno, o kterém si nikdo nemyslel, že ho zná.

Ale vždycky bylo naše.