PŘIŠLA JSEM DOMŮ S NOVOROZENÝMI DVOJČATY A NAŠLA VYMĚNĚNÉ ZÁMKY A VZKAZ.

Sotva jsem se dostala do nemocnice. Když jsem uviděla svého manžela, chodil po chodbě sem a tam a tvářil se ustaraně.

– Žeňo! Kde jsi byl?! Nemám telefon a nepamatuju si tvoje číslo!

– Tvoje máma ti vzala telefon. Lhala, že je nemocná. Zamkla mě a děti venku.

Ztuhl.

– Cože? To se nemůže stát.

– Celé to nastražila. Včetně toho vzkazu. A doma pije čaj jako královna.

– Proč? – zamumlal.

– Protože máme holky,“ řekla jsem trpce.

Jeho tvář zbledla a pak se zalila hněvem. Beze slova se vyřítil pryč. Šel jsem za ním.

Doma nás Larissa přivítala se stejným úšklebkem. Když však uviděla synovu tvář, úsměv jí zmizel.

– „Mami,“ řekl chladně. – Co jsi udělala?

– Chtěl jsem jen…

– To stačí! Donutila jsi mě opustit ženu a novorozené dcery kvůli lži! Vzal jsi mi telefon, zfalšoval vzkaz, zamkl Žeňu na ulici!

– Chtěl jsem tě chránit! Nechtěl jsem…

– Chránit tě před mou rodinou?! Myslíš, že moje holky nejsou dost dobré?! To je tvůj problém, ne můj. Jestli chceš syna, tak si ho pořiď sama!

Šokovaně jsem se na něj podívala. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Ale v hloubi duše jsem se cítila hrdá: postavil se na mou stranu.

– Sbal si věci a odejdi,“ řekl pevně.

– Já jsem tvoje matka!

– A Žeňa je moje žena. A Ella a Soňa jsou moje dcery. Jestli je nechceš respektovat, nemáš v našem životě co dělat!

Tentokrát se Larisa nezmohla na slovo. Ještě téhož večera odešla.

Daniel se dlouho omlouval, vyměnil zámky, zablokoval její číslo, a dokonce nahlásil tu sestru. Nebylo to pro nás jednoduché, ale všechno jsme zvládli. A pak jsem si jednoho večera, když jsem houpala holky, uvědomila: Larisa chtěla naši rodinu zničit, ale nakonec nás jen posílila.