Požádal jsem spolupracovníka, aby předstíral, že jsem můj přítel na svatbě mého bývalého manžela, ale škádlil mě a řekl: ‚Nikdo by s tebou nechodil‘ – Takže moje falešné rande vymazalo úsměv z jeho tváře

***

Vstoupili jsme na chodbu.

„Veronico, Max se v tobě mýlil. Ale je tu něco, co jsem měl říct, než jsme přišli.“

„Cože?“

„Zeptal ses mě, protože sis myslel, že přivést někoho, kdo vypadá jako já, by mu něco dokázalo. Řekl jsem ano, protože jsem si myslel, že si uvědomíš, že ne.“

„Je tu něco, co jsem měl říct, než jsme přišli“.

Zíral jsem na něj. Můj obličej shořel.

„Mohl jsi mi to říct, než jsme přišli, Ede.“

„Ano.“

„Místo toho jsi mě tam nechal vejít a předstírat, že jsi můj přítel. Nemůžeš mě učit lekce tím, že mě oklameš.“

„Mohl jsi mi to říct, než jsme přišli, Ede.“

„Máš pravdu.“

Žádné vysvětlení.

Žádná omluva.

Právě to.

Šel jsem dál chodbou, než jsem se rozplakal na svatbě svého bývalého manžela, což byla úroveň ponížení, kterou jsem odmítl poskytnout zdarma.

„Máš pravdu.“

Edward ho následoval, ale držel mezi námi několik stop.

Pak mě zastavil tichý hlas.

„Mami?“

Moje nejstarší dcera stála poblíž chodby.

Rychle jsem se otřel pod jedno oko.

„Hey.“

Zastavil mě tichý hlas.

Podívala se kolem mě směrem k recepci.

„Proč táta říkal, že s tebou nikdo nebude chodit?“

Přikrčil jsem se, takže jsme byli blíž k úrovni očí.

„Byl nevlídný, miláčku.“

„Proč táta říkal, že s tebou nikdo nebude chodit?“

Přemýšlela o tom.

„Edward není tvůj přítel?“

„No.“

„Proč jsi tedy řekl, že je?“

Jsou chvíle, kdy by lhaní vašemu dítěti bylo mnohem jednodušší.

Nemohl jsem to udělat.

„Edward není tvůj přítel?“

„Protože jsem chtěl, aby si tvůj táta myslel, že mě někdo chce“.

Zamračila se.

„Ale chtěli jsme tě tady“.

Neodpověděl jsem.

Nebylo co dodat, aniž by se to zmenšilo.

Objala mě.

„Ale chtěli jsme tě tady“.

Pak jí někdo zavolal z recepce a ona utekla.

Zůstal jsem ještě vteřinu přikrčený.

Když jsem stál, Edward stále čekal.

„Omlouvám se“, řekl.

„Stále jsem na tebe naštvaný.“

„Měl bys být.“

„Stále jsem na tebe naštvaný.“

Než jsem stačil odpovědět, Max přistoupil.

Nechal kalhoty na stole.

Jeho samolibost se vrátila.

Max pohlédl na Edwarda.

Pak na mě.

„Vezmeš si Claire“, řekl jsem. „Máš, co jsi chtěl. Proč pořád potřebuješ, abych byl nežádoucí?“

Jeho samolibost se vrátila.

Neodpověděl.

Claire ho následovala.

Stála několik stop za námi.

Max na ni pohlédl.

„Ona to překrucuje.“

Claire se na mě podívala.

Pak na něj.

„Řekl jsi mi, že to přestala zkoušet“.

„Ona to překrucuje.“

Max se zamračil.

„Udělala.“

Claire na něm zůstaly oči.

„To jsem právě neslyšel.“

Max se už neusmíval.

A poprvé od té doby, co sbalil ty kufry, jsem nečekal, až mi řekne, co to o mně znamená.

„To jsem právě neslyšel.“

***

Zpátky uvnitř recepce Edward zvedl kalhoty a začal je skládat do krabice.

„Co s těmi děláš?“ Zeptal jsem se.

„Vezmu je do darovacího centra.“

Ještě jednou jsem se na ně podíval.

„Dobrý.“

„Vezmu je do darovacího centra.“

Pozvedl obočí.

„Jsem na tebe pořád naštvaný“, řekl jsem.

„Fair.“

„Dlužíš mi.“

„Také veletrh.“

„Začněte tím, že vytáhnete ty kalhoty ze svatby mého bývalého manžela.“

„Dlužíš mi.“

Edward zvedl krabici.

„Nejlepší falešné rande, jaké jsi kdy měl.“

„Jen falešné rande, které jsem kdy měl.“

„Stále neporažen.“

Smála jsem se navzdory sobě.

„Jen falešné rande, které jsem kdy měl.“

Brzy poté jsem shromáždil dívky. Moje nejmladší nějak zdvojnásobila množství polevy na jejích šatech.

Když jsme došli k východu, Max zavolal mé jméno.

„Tak co se stane s tebou a Edwardem?“

Otočil jsem se.

I teď, chtěl odpověď.

„Tak co se stane s tebou a Edwardem?“

Kdyby mě Edward chtěl, Max by to mohl změřit.

Kdyby to Edward neudělal, mohl by to také změřit.

„Opravdu to potřebuješ vědět, že?“

Max otevřel ústa.

Pořád jsem chodil.

Kdyby mě Edward chtěl, Max by to mohl změřit.

Venku se moje starší dcera zastavila vedle auta a uhladila si obě ruce po šatech.

„Mami?“

„Jo?“

„Vypadám kvůli tomu divně?“

Otázka byla nezávazná.

Tím se to zhoršilo.

„Vypadám kvůli tomu divně?“

Mohl jsem jí říct, že vypadá nádherně.

Místo toho jsem se zeptal: „Líbí se ti tvoje šaty?“

Podívala se na sebe dolů.

Pak se jednou otočila a sukně se jí zhoupla kolem kolen.

„Yeah.“

„Líbí se ti tvoje šaty?“

„Pak se mi ta odpověď líbí.“

Usmála se a vlezla do auta.

Její malá sestra ji následovala a na dveřích zanechala otisk ruky.

„Vypadám lepkavě.“

Zasmál jsem se.

„Určitě ano.“

„Pak se mi ta odpověď líbí.“

Poté, co jsem ji připoutal, šel jsem na stranu řidiče.

Můj odraz čekal v tmavém okně auta.

Na vteřinu se Maxův hlas vrátil.

„Kdy jste se na sebe naposledy vůbec podívali do zrcadla?“

Tak jsem se podíval.

Na vteřinu se Maxův hlas vrátil.

Neprohlížel jsem si pas.

Neotáčel se do strany.

Nedivil jsem se, co Max uvidí nebo jestli to Edward schválí.

Jednoduše jsem se podíval.

„Mami!“ moje tříleté dítě křičelo zevnitř. „Jdi!“

Otevřel jsem dveře a vstoupil.

Neprohlížel jsem si pas. Neotáčel se do strany.