Po návratu ze služební cesty jsem si hned všiml, že se dceři výrazně zvětšilo břicho. Když jsme se obrátili do nemocnice, lékaři byli tím, co viděli, šokováni.

Po návratu z letu uviděl svou dceru s nepřirozeně velkým břichem. Lékaři byli šokováni tím, co zjistili…

Když Andrejovi po telefonu oznámili, že jeho starší sestra Marina zemřela, nedokázal to hned pochopit. Zcela nedávno prožil smrt své ženy, jejíž příčinou byla osudová lékařská chyba, a nyní se mu zpráva o nové ztrátě zdála jako něco nemožného.

Ale tentokrát nebyly žádné pochybnosti. Marina zahynula při autonehodě. Později se Andrej dozvěděl podrobnosti: v její krvi našli alkohol. Té noci se vracela od milence, se kterým se silně pohádala. Na ulici pršelo, silnice byla nebezpečná, ale Marina nezpomalila. Jediné, co alespoň trochu zmírňovalo bolest, bylo to, že na cestě nezabila nikoho kromě sebe.

Andrej vzal s sebou svou malou dceru Julii a odjel do jiného města, aby zařídil pohřeb. Ubytovali se v Marinině bytě. Když si oblékl černý oblek a podíval se do zrcadla, napadlo Andreje ponuré myšlenky, jako by nad jejich rodinou visel zlý osud: nejprve odešli rodiče, pak manželka, teď sestra. Na okamžik se mu zdálo, že dalším na řadě může být on sám. Ale hned tyto myšlenky zahnal. Kvůli Julii musel žít. Kvůli ní byl připraven bojovat i se samotnou smrtí.

Když procházel kolem dětského pokoje, Andrej se zastavil u dveří. V pokoji stál Denis – syn Mariny. Nedávno mu bylo patnáct. Mladík se neohrabaně pokoušel uvázat si kravatu a pak, když to nevydržel, si zoufale projel prsty vlasy – hustými, kaštanovými, úplně jako má matka. Andrej nikdy nebyl mistrem v citlivých rozhovorech, ale tiše přistoupil a pomohl mu s uzlem.

— Jak jste to vůbec zvládl? — zeptal se tiše Denis. — Vždyť jste taky přišel o ženu… Proč bych teď měl žít?

Andrej chvíli mlčel a pak upřímně odpověděl:

— Žiju kvůli dceři. A ty teď taky nejsi sám. Já tě neopustím.

Po pohřbu se našli lidé, kteří se ho rozhodli poučovat. Říkali, že to má svobodný otec už tak těžké, proč si ještě brát na starost cizího teenagera, navíc syna ženy s ne snadnou povahou. Andrej nikoho neposlouchal. Rázně ukončil všechny rozhovory a odvezl Denise k sobě — do prostorného domu, který kdysi stavěl společně se svou ženou.

Uplynulo šest měsíců. Denis se rychle zabydlel. S Julí se spřátelili jako vlastní bratr a sestra. Pro dívku se stal skutečnou oporou a pro Andreje pomocníkem v domácnosti. Kvůli dětem se Andrej dokonce vzdal dálkových plaveb a zůstal pracovat na pevnině. Jednou se však vše změnilo: jeden z kapitánů vážně onemocněl a nebylo koho nasadit na jeho místo. Vedení Andreje přemlouvalo, aby pomohl, a nakonec souhlasil s plavbou, která měla trvat pět měsíců.

Před odjezdem najal prověřenou ženu – Zinaidu Igorevnu. Měla vařit, starat se o dům a hlídat děti. Denis ho ujišťoval, že vše zvládne a bez problémů mu pomůže. Andrej odjel, ale cesta se protáhla: kvůli poruchám a zpožděním se návrat odložil téměř o měsíc. Spojení bylo špatné a celou tu dobu muže neopouštěl pocit úzkosti.

Když se konečně vrátil, rozhodl se nikoho neupozorňovat – chtěl děti potěšit nečekaným příjezdem. Ale sotva překročil práh domu, uslyšel výkřik. Křičela Julie. V tom zvuku bylo tolik bolesti, že mu uvnitř ztuhlo. Odhodil věci přímo u vchodu a rozběhl se do obývacího pokoje.

Dívka ležela na gauči, bledá, vyčerpaná, s tváří zkřivenou bolestí. Vedle ní pobíhala vyděšená chůva.

— Tati… — vydechla Júlia sotva slyšitelně a rukama si svírala břicho.

Andrej před ní padl na kolena.

— Júličko, co se stalo? Zinaida Igorevna, co je s ní?

V tu chvíli sklouzla deka stranou a on uviděl břicho své dcery. Bylo obrovské, nepřirozeně nafouklé. Muž ztuhnul.

— Co to je?.. — vypravil ze sebe blednoucí. — Kde je Denis? Co se tu stalo?

Chůva se třesoucíma rukama uchopila křížek na hrudi.

— Já… já sama tomu nerozumím… Před asi měsícem jí začalo být špatně. A Denis… Denis je teď na policii.

Andrejovi se zatajil dech. V hlavě se mu okamžitě zrodily ty nejhorší myšlenky.

— Na policii? Proč?! — téměř vykřikl.

S námahou potlačoval paniku, ale přesto se přinutil mluvit klidně:

— Zinaido Igorevno, povězte mi všechno od začátku. Proč před měsícem? Proč mi nikdo nic neřekl?

Žena se rozplakala.

— Nechtěla jsem vás znepokojovat. Myslela jsem, že je to jen dočasné. Zpočátku si Julie po škole jen stěžovala na břicho. Pak se bolesti začaly objevovat častěji. Vozila jsem ji po lékařích, ale všichni tvrdili totéž: výsledky jsou v pořádku, nic závažného. A břicho mezitím rostlo. Sama jsem nechápala, jak je to možné…

Andrej opatrně vzal dceru do náruče. Holčička vzlykala a tulila se k němu.

— Tati, já se bojím…

V tu chvíli se ve dveřích objevila sousedka, Tatiana Vasiljevna.

— Andrejku, viděla jsem, že jsi přijel… Denis je od včerejšího večera na oddělení. Zadrželi ho, když se pokoušel prodat starý zlatý řetízek od Mariny. Řekl, že peníze potřebuje na léčbu Julie.

— Co je to za šílenství? — Andrej zaťal zuby. — Proč se neobrátil na mě? Já mám peníze!

Sousedka těžce povzdechla.

— Nechtěl tě znepokojovat. Říkal, že už tak máš dost starostí. Doufal, že si sám najde řešení.