Po 28 letech manželství jsem přistihla manžela s mou mladší sestrou – nekřičela jsem, jen jsem je zavedla přímo do své pasti

Pod sametovým sáčkem se šperky ležela zapečetěná obálka.

Byla to obálka, kterou mi maminka podala týden před svou smrtí.

Seděla jsem pak v autě a znovu četla její dopis.

Znala jsem ho téměř nazpaměť.

Přesto jsem každé slovo četla pomalu.

Poté jsem dopis vrátila do kabelky.

Pokud jsem měla pravdu ohledně dokumentů, které prověřoval pan Linwood, čekalo Kate velmi nepříjemné překvapení.

Past byla připravena.

Stačilo jen počkat, až do ní sami vstoupí.

Večer mě Robbert políbil na tvář jako vždy.

„Jsi poslední dobou nějak zamlklá. Je všechno v pořádku?“

„Jen jsem unavená,“ odpověděla jsem. „Chci, aby ta narozeninová večeře byla dokonalá.“

Usmál se.

Kdyby tehdy věděl, co ho čeká, padl by přede mnou na kolena a prosil mě o odpuštění.

V sobotu ráno přišla Kate s tím, že mi pomůže vybrat květiny.

Měla na sobě parfém, který jsem jí kdysi darovala k Vánocům.

A tehdy mě to udeřilo.

Ta vůně.

To byl ten parfém, který jsem cítila na Robbertově košili.

Bože můj.

Všechny stopy jsem měla celou dobu přímo před očima.

Kate mě objala.

A pak řekla něco, co mě málem přimělo vykřiknout.

„Jsi ta nejlepší sestra na světě,“ zašeptala.

Zavřela jsem oči.

„Nemusíš mi to říkat. Vždycky jsem to věděla.“

Když se odtáhla, všimla jsem si slz v jejích očích.

Na okamžik jsem přemýšlela, zda pláče proto, že to myslí vážně, nebo kvůli výčitkám svědomí.

Nakonec jsem si uvědomila, že na tom nezáleží.

Až skončím, nebude se mít kam schovat ani ona, ani Robbert.

V pondělí jsem si nechala stáhnout záznamy z bezpečnostní kamery na flash disk.

Systém, který jsme instalovali po vloupání v sousedství, zachytil vše z nenápadného rohu obývacího pokoje.

Nemusela jsem sledovat celé video.

Stačila jediná fotografie.

Robbert si všiml mého klidu.

A právě ten ho začal znervózňovat.

„Zdáš se mi vzdálená,“ poznamenal při úterní snídani.

„Přemýšlím o nových začátcích,“ odpověděla jsem.

Vidlička mu zůstala viset ve vzduchu.

„Co tím myslíš?“

„Po té večeři chci odjet na cestu.“

Dlouze se mi díval do očí.

Já mu však nedala vůbec nic.

V pátek byl seznam hostů definitivně uzavřen.

Moje děti Emily a Daniel účast potvrdily.

Helen mi několikrát volala, jako by tušila, že se něco děje.

„Jsem si jistá,“ řekla jsem jí. „Potřebuji, abys tam byla.“

„Pak přijdu,“ odpověděla. „Ať už se děje cokoli.“

V sobotu ráno jsem leštila stříbro, které jsem nepoužila celé roky.

Vyžehlila jsem ubrus vyšívaný mojí matkou.

Do středu stolu jsem naaranžovala Kateiny lilie.

Zapálila jsem svíčky, které jsem si schovávala na výjimečnou příležitost.

A vedle své sklenky vína jsem položila tenkou složku.

Pak jsem čekala, až lidé, které jsem kdysi milovala nejvíc na světě, vstoupí do mého domu.

Pokračování…