Pět drsných motorkářů se posmívalo 90letému veteránovi – za pár vteřin se země otřásla duněním motorek.

Walter Davis vždy přicházel do Maggie’s včas – v 8:05. Ne v osm, ne v deset minut po osmé – v 8:05. Za dvacet let si v bistru zvykli, že se podle tohoto muže dá seřídit hodinky.

Patřil k tomu druhu starých lidí, které už téměř nepotkáte: vyžehlená košile, vyleštěné boty, hůl z ořechového dřeva, rovná záda, navzdory devadesátce. A pohled – ne matný, ne roztěkaný, ale pozorný, pronikavý. Veterán, který viděl věci, o kterých se dnes mluví jen v kině.

I toho nedělního rána vešel přesně v 8:05. Maggie, plná, kulatá tvář, jako vždy, už mu připravovala kávu.

„Dobré ráno, Walte,“ usmála se.
„Dobré ráno, holčičko,“ kývl a zamířil ke svému stolu u okna.

Dveře se zabouchly, ještě než se stačil posadit.

Do bistra vplula pětice. Kožené vesty bez klubových nášivek – takže to nebyli místní. Lebky, hadi, řetězy. Jeden – zrzavý, s kozí bradkou, nejhlasitější ze všech. Druhý byl silák s tetováním na krku. Ostatní byli typickými cestovateli: hodně hluku, málo disciplíny.

„Ó!“ protáhl zrzek a rozhlédl se po místnosti. „Máte to tu útulné. Skoro jako v kostele.“

Několik štamgastů sklopilo oči. Tady, v malém městečku, neměli rádi hlučné cizince.

„Posaďte se, kam chcete,“ řekla Maggie, ale její hlas se zachvěl.

Motorkáři se posadili do středu sálu, rozkročili se a začali hlasitě objednávat. Jeden z nich si všiml Waltera.

„Podívejte se, děda Mráz,“ zasmál se. „Co tady děláš, praporčíku? Ztratil ses na cestě do domova důchodců?“

Ostatní se rozesmáli.

Walter se nepodíval. Rozřezal palačinku na dokonalé trojúhelníky, jako vždycky.

To z nějakého důvodu rozzlobilo zrzka.

„Hej, starouši!“ Přistoupil k němu a bouchnul do stolu. „Mluvím s tebou.“

Maggie už sahala po telefonu. Walter zvedl ruku.

„Ne, Meg,“ řekl tiše. „Bude to jen chvilka.“

Vytáhl z kapsy starý telefon s popraskaným krytem, otevřel seznam a stiskl jedno tlačítko.

„Tady Davis,“ řekl do sluchátka. „U Maggie. Vypadá to, že tu máme nechtěné hosty.“

„Kdo jsi vůbec?“ zařval zrzek. „Zavolal jsi armádu? Veteránský sbor?“

„Něco takového,“ odpověděl Walter a napil se kávy.

Venku bylo ticho. Minutu. Dvě.

A pak někde v dálce – nejprve jako vzdálená ozvěna bouřky – zahřmělo. Stovky železných pístů, nesynchronizovaný sbor výfuků, zvuk, který pozná každý, kdo kdy bydlel poblíž dálnice.

Motorkáři se na sebe podívali.

„Co to je…,“ začal silák.

Zvuk sílil. K bistru, k jeho předním oknům, k neonovému nápisu s vybledlým nápisem „Maggie’s Diner“ se blížila kolona.

Ne pět motocyklů. Ani deset.

Dvě desítky.

Stejné, lesklé, udržované Harley a Indian, některé tak staré a vzácné, že dnešní mládež je viděla snad jen v muzeích. A na každém z nich seděl muž v určitém věku. Někdo s prošedivělou copánkou, někdo s bandanou, někdo s zašitou koženou vestou. Na hrudi stejný kulatý nášivka:

IRON LEGION MC
Est. 1956
Veterans Chapter

Motorkáři uvnitř bistra zbledli.

„Ty… ty jsi v klubu?“ vypravil ze sebe zrzek.

Walter pomalu otočil hlavu k němu. V jeho očích se najednou objevil výraz, který vidí jen ti, kdo stáli pod palbou.

„Chlapče,“ řekl klidně. „Já jsem tenhle klub založil.“

Dveře se otevřely. Vešel vysoký, hubený muž se šedivou bradkou.

„Plukovníku,“ kývl na Waltera.

„Ahoj, Jime,“ odpověděl ten. „Vypadá to, že se tady ztratili štěňata.“

„Vidím.“

Veteráni se rozptýlili po sále a zaplnili ho tak, že mladí motorkáři neměli kam ustoupit. Nebyli to žádní svalovci z posilovny. Byli to lidé, kteří měli na těle více jizev než těchto pět na tetováních.

„No tak,“ řekl Jim, „kdo tady ubližuje našemu zakladateli?“

Zrzek polkl.

„My… my jsme nevěděli…“

„V tom je váš problém,“ usmál se jeden ze šedivých. „Vy nic nevíte.“

Zdálo se, že je teď prostě vyhodí za límec. Ale Walter zvedl ruku.

„Stop.

Všichni ztichli.

„Zatím to nejsou nepřátelé. Jsou jen nevzdělaní,“ řekl. „A možná nejsou beznadějní.“

Zrzek překvapeně zamrkal. Zjevně mu bylo bližší, když ho chtěli praštit, než když s ním byli ochotni mluvit.

„Jak se ta banda jmenuje?“ zeptal se Walter.

„Snake Riders,“ zamumlal silák.

Sálem se rozlehla vlna smíchu.
„Hadi…“ zamumlal někdo. „Bože, jako ve školce.“

„Kolik vám je?“ pokračoval Walter bez mrknutí oka. „Dvacet? Dvacet dva? Osmnáct?“
„Je mi dvacet čtyři,“ zamručel zrzek a snažil se znovu získat převahu. „A je mi fuk, kdo jste.“

„Dvacet čtyři,“ zopakoval Walter. „Víš, kolik mi bylo, když jsem u Inčchonu vytahoval z vody svého kamaráda? Devatenáct. Když jsme u Dondonu pohřbívali kluka, který ani nestihl poslat domů dopis? Dvacet. Taky jsme byli drzí. Ale aspoň jsme věděli, koho respektovat.

Zaklepal holí o podlahu.

„Vloupali jste se do podniku ženy, která živí polovinu města, a rozhodli jste se vysmívat starému muži. To není odvaha. To je prázdnota.“ Naklonil se dopředu. „Ale vidím ve vašich očích, že pořád hledáte, kam vás vezmou.“

Ticho.

„Takže,“ pokračoval Walter. „Bereme vás. Ale podle našich pravidel.“

„Jak to myslíte, ‚bereme‘?“ nepochopil zrzek.

Jim vytáhl z vnitřní kapsy vesty svitek černé látky a hodil ho na stůl.

„Zakladatel řekl, že to bereme. Takže to bereme,“ řekl.

„Snake Riders“ se na sebe zmateně podívali. Utečeme? Pozdě. Zapleteme se do rvačky? Proti dvaceti veteránům, kteří i bez zbraní mají za sebou roky bojových zkušeností?

„Jaké… jaké jsou pravidla?“ zeptal se chraplavě silák.

Walter se usmál – poprvé toho rána.

„První: nedotýkej se starých lidí.
Druhé: nedotýkej se žen.
Třetí: zaplať za škody.

Obrátil se k Maggie.

„Kolik toho snědli?“
„Já… já ne…“ byla zmatená.
„Všechno, co snědli a vypili, je na ně,“ řekl Walter. „A měsíční příplatek za stres.“

Zrzek zaťal zuby, ale sáhl do peněženky.

„A za čtvrté,“ dodal Walter, „od dnešního dne budete každou neděli jezdit do domu veteránů a umývat jejich motorky. Ano, staříci jezdí. Lepší než vy.“

„No tak…,“ začal jeden z mladých.

Jim jen zvedl obočí.
„Máš problém?“

„…ne,“ sykl ten muž.

Walter spokojeně přikývl.

„Výborně. Měli jste možnost stát se ničím. Dávám vám šanci stát se někým. Ne proto, že byste si to zasloužili. Ale proto, že jsem příliš starý na to, abych se díval, jak mládež definitivně otupí.“

Veteráni se zasmáli.

Motorkáři vstali. Platili – a skřípali zuby a červenali se. Ale platili. Protože na ně hledělo dvacet lidí, kteří viděli smrt tváří v tvář a nezaváhali – a to znamená, že nezaváhá ani tady.

Když se dveře za „Snake Riders“ zavřely, Maggie se teprve opřela o pult.

„Walte… Co to vlastně bylo?“ vydechla. „Říkal jsi, že už dlouho nejezdíš.“

Starý muž mrkl.

„Říkal jsem, že nejezdím. Ale neříkal jsem, že mě neposlouchají.“

Veteráni si už objednali kávu a koláče, jako by to byla jejich nedělní schůzka.

Walter se znovu posadil ke svému stolu. Vzal vidličku.

„Mimochodem, Meg,“ zavolal. „Tento neděli zapiš dalších pět lidí na seznam pro slevu pro veterány.“

„Ale oni nejsou veteráni,“ divila se.

„Budou,“ řekl Walter a podíval se z okna, kde pět zmatených, ale už ne tak drzých mladíků nastartovalo své motocykly. „Každý by měl mít možnost stát se lepším.“

Přiložil vychladlou kávu k ústům, napil se a usmál se – tak, jak se usmívají lidé, kteří opravdu mají armádu, kdyby ji náhodou potřebovali.