Osamělý otec čelí výzvám spojeným s výchovou trojčat, ale jednoho dne zjistí, že nejsou jeho.

Jordan se celý večer v hospodě nedokázal usadit. Když se po směně vrátil domů, šel rovnou do svého pokoje, kde našel Denisovu vizitku. Ani se nezastavil, aby se podíval na své děti nebo se s nimi pomazlil, jak to obvykle dělával.

O několik minut později vyšel Jordan z pokoje a uviděl, jak mu tři malí gestikulují a žvatlají „ano-da“ ve své dětské řeči a žádají ho, aby je nosil.

Jordanovi spadlo srdce na zem. „Jak jsem mohl… Jak jsem mohl jen pomyslet na to, že bych vás opustil? Nemůžu bez vás žít… Jste moje všechno… Bože, jak jsem mohl jen pomyslet na to, že bych je opustil?„ “Ne,“ řekl Jordan. – vykřikl s očima upřenýma na hovor, který už byl spojen s Denisem.

„Haló? Haló… je tam někdo?“ – ozval se ve sluchátku slabý hlas staršího muže.

„Pane Robertsi, to jsem já, Jordan.“

„Čekal jsem na váš telefonát, pane Foxi. Jsem tak šťastná, že jste mi zavolal… konečně! Tak jak jste se rozhodl? Kdy se s vámi mám sejít s šekem a vyzvednout ty malé?“

„Je mi líto, pane Robertsi… ale nemohu vaši nabídku přijmout. Otec je ten, kdo vychovává své děti, ne nutně ten, kdo je porodí. Možná nejsem jejich skutečný otec, ale pořád jsou to moje děti. Nedokážu si bez nich představit život,“ řekl Jordan přísně a zdvořile.

„Pane Foxi… počkejte… prosím. Podívejte, můžeme si o tom ještě promluvit, ano? Vy to nechápete… já chci své děti. Nemůžu bez nich žít.“

„Je mi to líto, pane Robertsi. Ani já bez nich nemůžu žít. Jsou mým světem. A já nechci vaše peníze. Lásku za peníze nevyměníš.“

„Budu o vás vyprávět svým dětem, až budou velké. Samy se rozhodnou, koho si chtějí vybrat. Ale nemůžu je k tobě poslat, protože je miluju a jsem jejich OTEC! Sbohem!“

Denise to odradilo. „Dobře, když se tak rozhodneš. Ale sejdeme se zítra v kavárně… nebo možná u tebe? Rozhodni se sám.“

„Je mi líto, pane Robertsi, ale zítra nemám čas. Myslím, že nebudu moci…“

„Nechcete znát celou pravdu, pane Foxi? Řekl jsem vám jen část. Je tu ještě něco dalšího, co ještě nevíte.“

Jordan souhlasil a zalapal po dechu, překvapen podivností Denisovy otázky. Následujícího večera si vzal noční směnu a netrpělivě čekal, až se s ním sejde u něj doma.

Denis se objevil o pár hodin později s několika krabicemi. „Jen nové dupačky, plenky a deky pro děti!“ – zasmál se, pověsil si kabát na věšák a udělal si pohodlí. Denisův pohled padl na prázdnou postýlku a on si uvědomil, že Jordan své děti schoval někam daleko, mimo jeho pohled a pochopení.

Jordan nenáviděl ticho kolem sebe. Nemohl se dočkat, až zjistí „pravdu“, kterou se ten muž chlubí, a po několika vteřinách vzájemného zírání ticho prolomil.

„Takže… co se děje? Říkal jsi, že bych měl ještě něco vědět.“

Denis se zachmuřeně usmál, rozepnul si bundu a vytáhl starou fotografii. Pořád si ji prohlížel a Jordanovi to připadalo zvláštní.

„Pane Robertsi… co je to? Podívejte, nemám čas a byl bych vám vděčný, kdybyste to urychlil.“

Najednou Denisovi po tváři stékaly slzy. Nedokázal je zadržet, protože jeho pohled zůstal upřený na fotografii.

„Pane Foxi, děti, které jsou s vámi, nejsou vaše… a nejsou ani moje. Ve skutečnosti jsem jejich OBČAN!“

Dennis podal Jordanovi fotografii, na níž byl s Kirou, vstal a se slzami v očích zamířil k oknu.

„Panebože… Kde jsi byl celé ty dny… Kira mi řekla, že její rodiče UMŘELI… O tobě mi nic neřekla. Co se ti stalo? Proč jsi nepřišel na její pohřeb?“

„Byl jsem tak špatný otec, pane Foxi,“ rozplakal se Denis. „Udělal jsem to, co by žádný otec neměl svému dítěti udělat.“

„Po smrti manželky jsem vychovával dceru sám. Dal jsem jí všechno… lásku, peníze a vzdělání. Chtěl jsem, aby žila život, jaký jsem si představoval, ale ona se kvůli své závislosti ztratila a přišla o svou cestu.“

„Chtěl jsem Kiru poslat do léčebny a dokonce jsem jí vyhrožoval, že ji vydědím. Ale ona odmítla a pak už to šlo z kopce. Začala chodit domů pozdě a každý večer jsem viděl náhodného chlapa, který ji vezl domů. Ničila mi jméno a pověst, tak jsem ji vyhodil. Zuřila a než odešla, řekla mi, že jsem ten nejhorší otec na světě, a požádala mě, abych ji nehledal. Myslel jsem, že se vrátí, jakmile jí dojdou peníze, ale už se nevrátila. Nemůžu si odpustit, že jsem se nesnažil svému dítěti pomoci. Opustil jsem ji a ona je teď nadobro pryč.“

„Ale jak jsi mě našel? A jak jsi věděl, že ty děti nejsou moje?“ Jordan přerušil Denise a zvědavě se snažil poskládat tu skládačku.

„Ani jsem nevěděl, že se moje dcera vdala, měla děti a zemřela, dokud jsem nedávno nepotkal Amy, její nejlepší kamarádku v Chicagu… Řekla mi o tobě a o dětech a já jsem hned letěl sem, abych se s tebou setkal,“ řekl Denis.

„Když byla Kira těhotná, sešla se s kamarádkou a řekla jí o svých obavách. Řekla Amy, že se bála, že ji opustíš, když zjistíš, že děti nejsou tvoje.“

„Panebože… takže to jsou děti jejího bývalého přítele Seana?“ Jordan byla ohromená.

„Tím si nejsem jistá, protože moje dcera řekla Amy, že chodila a rozešla se se třemi jinými muži ve stejné době, kdy si vzala tebe. Kira sama nevěděla, kdo je otcem. Skutečného otce dodnes neznáme a ani ho znát nechceme,“ lamentoval Denis.