Nějaká arogantní žena nám zabrala lehátka, která jsme si s mou osmiletou dcerou rezervovaly, a vyhodila naše ručníky do koše – zbledla, když ji o 20 minut později dostihla karma

Po poslední chemoterapii si moje dcera nepřála vůbec nic výjimečného. Toužila jen po jediném – strávit klidný den u bazénu jako každé jiné dítě. Rezervovala jsem dvě lehátka, pečlivě na ně připnula naše ručníky a na pár minut jsem odběhla koupit osvěžující smoothie. Když jsme se ale vrátily, na našich místech už seděla cizí žena, naše ručníky skončily v odpadkovém koši a její krutá slova málem zničila první opravdu šťastný den, který Mia za poslední měsíce prožila.

Od chvíle, kdy Mia absolvovala svou úplně poslední dávku chemoterapie, uplynulo teprve jedenáct dní, než jsme vyrazily do resortu.

Nebyl to ten filmový konec, kdy všichni tleskají, objímají se a příběh končí šťastnou tečkou. Byl to mnohem opatrnější okamžik. Lékař se jen jemně usmál a tiše pronesl: „Pro tuto chvíli máme hotovo.“ Každý, kdo v té ordinaci seděl, totiž dobře věděl, že naděje se po takové zkušenosti učí mluvit velmi opatrně.

Mia si však z celé věty zapamatovala jen to nejdůležitější.

Hotovo.

Poslední chemoterapii podstoupila pouhých jedenáct dní před naším odjezdem do resortu.

Seděla na vyšetřovacím lehátku, její drobné nohy se pohupovaly pod papírovým nemocničním pláštěm a prsty jemně svírala nemocniční náramek, který si odmítala sundat, jako by jí připomínal všechno, čím si musela projít.

„Mami… mohly bychom jet někam, kde mají bazén?“ zeptala se tiše.

Na okamžik jsem zůstala beze slov.

„K bazénu? Opravdu?“

Usmála se.

„Ano… chtěla bych si aspoň na jeden den připadat jako úplně normální dítě.“

Ještě toho odpoledne jsem rezervovala pobyt v malém resortu.

Od našeho domu byl vzdálený sotva hodinu cesty autem, ale v Miiných očích představoval místo stejně kouzelné a vzdálené jako Havajské ostrovy.

„Mami… mohly bychom jet někam, kde mají bazén?“ zopakovala s nadějí v očích.

Do kufru si přibalila hned troje plavky, přestože je předtím nikdy neměla příležitost obléknout. Nezapomněla ani na své růžové plavecké brýle, tenkou brožovanou knihu, o které obě věděly, že ji stejně nebude číst, a také na plyšového delfína, kterého dostala od jedné z nemocničních sestřiček během léčby.

Při příjezdu nám recepční podala plastové klipy na ručníky, na nichž bylo napsané číslo našeho pokoje.

„Stačí večer nebo brzy ráno připnout ručníky na rezervovaná lehátka,“ vysvětlila s úsměvem. „U bazénu bývá během chvíle úplně plno.“

Poděkovala jsem jí.

„U bazénu bývá opravdu rychle obsazeno.“

Vzápětí jsem se omluvila, protože Mie vyklouzly z rukou plavecké brýle.

A o několik vteřin později jsem se omlouvala znovu, když platební karta při prvním přiložení nefungovala.

Recepční se jen laskavě usmála.

„To vůbec nevadí.“

Její slova jsem téměř nevnímala.

Tak moc mě změnil poslední rok. Nekonečné nemocniční chodby, papírování s pojišťovnou, zprávy ze školy, dlouhé hodiny v čekárnách a život plný nejistoty.

Někde během té nekončící cesty jsem si vypěstovala zvláštní zvyk – omluvit se ještě dřív, než jsem kohokoli o něco požádala. Jako by samotná potřeba pomoci byla obtěžováním pro všechny kolem.

Začala jsem se omlouvat ještě předtím, než jsem vůbec vyslovila svou prosbu.

Následující ráno byla Mia vzhůru ještě dřív, než nad obzorem vyšlo slunce.

Plavky na její drobné postavě trochu visely, ale když se postavila před zrcadlo, rozzářila se širokým úsměvem.

„Mami… vypadám jako holka, co tráví celé léto u bazénu?“

„Vypadáš spíš tak, že ten bazén po dnešku jen tak nerozdýchá tvoji energii, zlatíčko.“

Rozesmála se a instinktivně se dotkla nemocničního náramku na zápěstí.

„Myslíš, že bych si ho už měla sundat?“

„Jen tehdy, až budeš sama cítit, že nastal správný čas.“

Na několik vteřin na něj mlčky hleděla.

„Hm… ještě ne.“

„Mami… vypadám jako opravdová bazénová holka?“

Našly jsme dvě skvěle umístěná lehátka pod velkým slunečníkem hned vedle mělké části bazénu. Připnula jsem naše ručníky přesně tak, jak nám předchozí den ukázal personál. Miin jsem ještě jednou pečlivě uhladila, protože v poslední době měla ráda, když bylo všechno dokonale srovnané.

Nemoc jí vzala příliš mnoho věcí, které mohla ovládat. Proto jsem se snažila vracet jí alespoň ty drobné, kdykoli to bylo možné.

Téměř půl hodiny si spokojeně hrála ve vodě. S růžovými plaveckými brýlemi na očích se smála pokaždé, když jí voda vyšplíchla do obličeje.

„Mami, tady je to úplně nádherné,“ zavolala na mě s očima plnými opravdového štěstí.

Za tmavými slunečními brýlemi jsem musela zadržet slzy.

„Mami, já to tady opravdu miluju.“

Po chvíli dostala chuť na smoothie.

„Budeme zpátky za chviličku,“ řekla jsem spíš sama sobě než jí.

Pryč jsme byly sotva patnáct minut.

Možná dokonce ještě o něco méně.

Když jsme se vrátily, naše lehátka už byla obsazená.

Byly jsme pryč sotva patnáct minut.

Na mém lehátku pohodlně odpočívala žena v bílých značkových plavkách. Sluneční brýle měla zastrčené ve dokonale upravených vlasech, jako by právě přišla z módního focení. Na Miině lehátku seděl muž, nejspíš její partner, bez zájmu přejížděl prstem po telefonu a tvářil se, jako by mu celý svět měl automaticky zajistit pohodlí i stín.