NAŠLA JSEM KRAJKOVÝ ŽUPAN SCHOVANÝ V MANŽELOVĚ SKŘÍNI – A PAK JSEM HO UVIDĚLA NA SVÉ NEVLASTNÍ MATCE.

– Už nejsem mladá,“ řekla. – Potřebuju prostor. A ty potřebuješ prostor. A Emma by možná taky potřebovala bratříčka.

Nebyla jsem si jistá, jestli chci v tomhle domě zůstat, ale Alexej na tom trval.

– Přemýšlej o tom,“ řekl. – Je to součást dědictví tvého otce. Jsi jeho památkou, ano. Ale tenhle dům postavil on sám. Opravdu chceš, aby ho měla Larissa?

– Nevím. Upřímně řečeno, sám si nejsem jistý.

O týden později jsme měli „rodinné setkání“. Larissa přišla sebevědomá, jako vítězka.

Alexej jí podal složku s papíry.

– Co to sakra je? – listovala stránkami.

– Tohle jsou listiny k domu, – odpověděl klidně. – Prostudovali jsme je. Ukázalo se, že hlavními dědici jsme Kalla a já. Tobě ten dům nepatří, Lariso. Je náš.

Larisina tvář zbělela.

– To není možné. Kallo! Co jsi to udělala? Tvůj otec by mě nikdy nenechal bez ničeho…

– Nenechal,“ odpověděla jsem. – Zanechal ti spoustu peněz. Ale dům je mou součástí. Samozřejmě by chtěl, abych si ho nechala.

Chtěla něco namítnout, ale Alexej ji přerušil:

– A než přijdeš s další intrikou – věz, že se nikam nechystáme. Ale měla bys přemýšlet o stěhování.

– Nebo se tě možná ujme tvůj „přítel“? – Klidně jsem dodala.

Larisa se zakuckala, zdálo se, že jí selhal jazyk.

– Jaký přítel? – Zeptala jsem se. – Ten přece neexistuje, ne?

– Vždyť jsem si to celé vymyslela! Celé jsem si to vymyslela! Žádný přítel neexistuje, Callo! Neexistuje žádná nevěra! Chtěla jsem, aby sis myslela, že je!

– Já vím,“ řekla jsem. – Celé jsem to zaslechla. Ale víš, dávám ti týden. Jen proto, že by to udělal můj táta.

– Vynahradím ti to! Budu dělat všechno – vařit, uklízet, pomáhat s Emmou! Jen mě nevyhazuj!

– Nechci, aby se s tebou moje dítě stýkalo,“ řekla jsem prostě. – Je mi to líto, ale je to moje rozhodnutí.

O týden později Larissa odešla.

A já jsem konečně našla klid v domě, který můj táta tolik miloval. Z jejího pokoje jsem udělala knihovnu pro sebe a z druhé poloviny dětský pokoj pro Emmu.

A ten župan?

„Zapomněla“ ho. Darovala jsem ho charitě spolu s ostatními jejími věcmi. Ať si ho vezme někdo jiný. Pro sebe si ho rozhodně nenechám.