Náš nevlastní otec dal mamince k narozeninám balíček toaletního papíru – náš trest za to byl krutý.

Nejdřív přehnaně zasténal rozkoší, aby „ukázal své mužství“, ale brzy byl v obličeji rudý jako lucerny nad námi. Na čele mu vyrazil pot a začal těžce dýchat nosem.

– Je všechno v pořádku? – Zeptala se Anya s předstíraným vzrušením.

– Samozřejmě, odpověděl s plnými ústy. – Je to vynikající.

Byla jsem si jistá, že Oleg si nebude chtít dolít, když vypil celou sklenici koly, ale s Anyou jsme se s chutí pustili do jídla.

– No, ne tak ostrý,“ poznamenala Anya a s úsměvem se na něj podívala. Byla to past.

Přikývla jsem a položila další porci.

Oleg, který se nechtěl vzdát, začal znovu jíst. Už těžce oddechoval, ale na otázku, jestli je všechno v pořádku, jen odpověděl:

– Dobře to čistí dutiny, děvčata.

Mezitím mu opět vylétly prsty nahoru, aby zavolal číšníka a požádal o další kolu.

Anya se ke mně naklonila a zašeptala:

– Ucítí to později.

– To teda bude,“ zašeptala jsem zpátky a šibalsky se usmála.

***

Zatímco Oleg dával najevo svou „mužnost“ pojídáním kořeněného jídla, máma s Lisou doma s pronajatým náklaďákem a stěhováky balili máminy věci.

Rychle sbalili její oblečení, suvenýry, oblíbené křeslo a dokonce i toustovač. Trvala jsem na tom, aby si vzaly to, co máma Olegovi za ta léta, co šetřila peníze, darovala: jeho oblíbenou židli a nářadí.

Ale vrcholem plánu byl Aniččin návrh, aby z domu odnesli všechny role toaletního papíru.

***

Když jsme odcházeli z restaurace, Oleg se ještě červenal a brblal, že se máma s Lisou neukázaly. Navrhla jsem, abychom se zastavili v domě a zjistili, jestli je všechno v pořádku.

Když jsme dorazili, všechno už bylo připravené. Nákladní auto odjelo a máma s Lisou se schovávaly v garáži.

Oleg šel do domu a my s Aňou jsme šli za ním. Podařilo se mu udělat jen pár kroků do obývacího pokoje, když se najednou zastavil.

– Kde je moje židle? – vykřikl, když si všiml prázdného místa.

– Je pryč,“ odpověděla Anya nedbale a naklonila hlavu. – Máma si vzala tu svou.

Oleg se k nám otočil, tvář mu opět zrudla, ale než stačil cokoli říct, hlasitě mu zakručelo v břiše. Sehnul se a držel se za břicho.

– Ach, tohle kořeněné jídlo vypadá…“ začal se panicky rozhlížet kolem sebe.

– Děje se něco, Olegu? Doufám, že to není tím jídlem,“ řekla jsem a nevinně zamžourala očima.

Zlostně se na mě podíval a pak se rozběhl chodbou. O několik vteřin později jsme uslyšeli zvuk bouchnutí dveří koupelny.

Máma s Lisou vyšly ze svého úkrytu právě včas, aby slyšely, jak Oleg křičí z koupelny:

– Kde je všechen toaletní papír!

Už jsem to nevydržela a rozesmála se.

– Vzali jsme ho i se židlí! – Vykřikla jsem a smála se. – Vždyť to přece taky patří mámě!

– COŽE!!! – Vykřikl zpátky.

Zdálo se, že mu to pořád nedochází, a tak se máma posunula blíž ke dveřím koupelny.

– OPOUŠTÍM TĚ, OLEGU! A beru si, co je moje,“ řekla nahlas. – Včetně mé důstojnosti.

Oleg zpoza dveří hlasitě zasténal.

– Nemůžeš jen tak odejít! – vykřikl.

– PODÍVEJ SE NA MĚ! – odpověděla máma. – Sice to teď sotva zvládneš, ale užij si noc v koupelně!

Podívaly jsme se se sestrami na sebe a vyprskly smíchy.

Oleg znovu zasténal a ozvaly se další nepříjemné zvuky, což byl signál, abychom odešly.

– Jdeme, mami,“ řekla jsem.

Přikývla a vyšla s námi ven, přičemž nám poděkovala za pomoc.

***

Druhý den se jí Oleg pokusil zavolat. Nechával hlasové zprávy s falešnými omluvami a ubohými výmluvami.

– Leno, no tak, buď rozumná! Nemůžeš jen tak utéct! – žadonil.

Ale máma neodpověděla ani nezavolala zpátky.

Místo toho nás napadlo něco lepšího.

K narozeninám jsme Olegovi poslali malý dárek. Balíček toaletního papíru, zabalený stejně pěkně jako ten, který dal mámě.

Uvnitř byl vzkaz:

„Pro opravdového chlapa.“

Máma se dočasně nastěhovala k Lise, zatímco jsme jí všichni pomáhali postavit se na nohy. Anton byl z našeho plánu nadšený a přál si být u toho.

Podle toho, co jsem se dozvěděla, si Oleg pořád na všechny stěžuje. A máma konečně žije svůj život bez jeho kontroly a my jsme na ni neuvěřitelně pyšní.