Na maturitním plese mě nejpopulárnější kluk ze školy veřejně zesměšnil kvůli mé postavě – jenže osud mu vzápětí připravil lekci, kterou opravdu nikdo nečekal

„Nešla by sis zatančit?“ zeptal se.

To zabolelo. Ale pořád ještě ne tolik jako to, co následovalo.

Podívala jsem se za sebe, jako bych čekala, že tam stojí jiná dívka. Nestála. Jen já ve svých přešívaných růžových šatech, v botách, které mě tlačily, a v těle, za které jsem se celé měsíce omlouvala beze slov.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se.

Jaxon natáhl ruku. „Jo.“

Někdo poblíž hvízdl. Hudba zpomalila. Lidé sledovali situaci tím typickým teenagerským způsobem, kdy čekají, že se stane něco zajímavého. Měla jsem to pochopit.

Položila jsem svou ruku do jeho.

Odvedl mě doprostřed parketu. Dotkl se mé ruky a na jednu krátkou, zmatenou a hloupě nadějnou sekundu jsem se cítila krásná.

Podívala jsem se za sebe, jako by tam mohla stát jiná dívka.

Pak se naklonil tak blízko, že jsem cítila mentol z jeho dechu, a dost nahlas, aby ho všichni slyšeli, řekl:
„To si děláš srandu?! Ty sis fakt myslela, že bych se ukázal s NĚKÝM jako ty?“

Žaludek se mi sevřel tak prudce, až jsem měla pocit, že omdlím. Jaxon ustoupil, aby si mě ostatní mohli lépe prohlédnout.

„Podívej se na sebe, Elaro. Jsi naprostý vtip!“

Hudba utichla. A pak začal smích.

Jen jsem tam stála se slzami v očích, zatímco dav dělal přesně to, co umí nejlépe, když ucítí slabost.

Jaxon pokračoval dál.
„Co tě vůbec vedlo k tomu myslet si, že bych s tebou tancoval? Viděla ses poslední dobou v zrcadle?“

Ta věta zasáhla nejvíc.

„Viděla ses poslední dobou v zrcadle?“

Ustoupila jsem o krok dozadu. Pak o další. Jen jsem se chtěla dostat z parketu, aniž bych se úplně zhroutila.

A právě v tu chvíli se dveře tělocvičny prudce otevřely.

Ten zvuk všechno přerušil. Smích okamžitě utichl. Všichni otočili hlavy. První, čeho jsem si všimla, byl Jaxonův výraz.

Zbledl… a vypadal vyděšeně.

Pak jsem spatřila muže stojícího ve dveřích a zalapala po dechu.

„Pane Stallone?“

Neměl tam co dělat. A přesto mi výraz na Jaxonově tváři okamžitě napověděl, že jeho přítomnost byla tou nejdůležitější věcí celého večera.

Zbledl… a vypadal vyděšeně.

Pan Stallone vykročil vpřed s klidem, který dokáže umlčet celý dav ještě dřív, než si lidé uvědomí proč.

„Jaxone,“ řekl ostře. „Doprostřed sálu. Hned.“

Jaxon se nervózně zasmál. „Počkejte… to nemůžete myslet vážně.“

Pan Stallone ani nemrkl. A tehdy mi došlo, že Jaxon moc dobře ví, kdo to je.

Trenér vstoupil na parket tak přirozeně, jako by tam patřil víc než kdokoliv z nás.

Sáhl do saka a vytáhl stopky. Ve chvíli, kdy je Jaxon uviděl, ztratil veškeré sebevědomí. Ramena mu ztuhla, v očích měl paniku a pohledem těkal po celé místnosti.

Tehdy mi došlo, že ho zná až příliš dobře.

Pan Stallone stopky zapnul.
„Máš pět minut na to, abys získal její odpuštění.“

Jaxon se nejdřív ani nepohnul. Jen zíral na stopky a potom na Stalloneho, jako by čekal, že někdo začne vtip odhalovat. Nikdo se ale nesmál.

Pak se ke mně rozběhl tak rychle, že málem uklouzl.

Ten samý kluk, který se mi ještě před dvěma minutami smál do obličeje, najednou vypadal zoufale.

„Elaro, no tak… dělal jsem si srandu. Pojďme ten tanec dokončit. Byla by to pro mě čest.“

Jaxon začal mávat na DJ, aby znovu pustil hudbu. Chytil mě za ruce. Nechala jsem ho sotva tři sekundy, než mi došlo, co se vlastně děje.

Jaxon mě znovu využíval. Jen tentokrát ne proto, aby mě ponížil. Ale aby zachránil sebe.

„Máš pět minut na to, abys získal její odpuštění.“

Vytrhla jsem ruce tak prudce, až mi praskl náramek.

„Ne.“

Hudba se zastavila. Někdo vzadu začal bučet a další se přidali.

Jaxon se ke mně naklonil.
„Elaro, prosím. Prostě se mnou chvíli tancuj, usměj se a nech to být.“

Podívala jsem se na něj.
„Teď po mně chceš pomoc?“

Napjalo se mu čelistní svalstvo.
„Snažím se to napravit.“

„Ne. Snažíš se zachránit sám sebe.“

Dav začal bučet ještě hlasitěji.

Jaxon se podíval směrem ke Stallonemu a zpátky ke mně. Už se potil.
„Dobře! Ano! Tak co? Prostě spolupracuj, jo? Prosím. Nezkaž mi to.“

A právě v ten okamžik ve mně něco definitivně ztvrdlo.

„Zkazit co?“

„Čas vypršel,“ oznámil pan Stallone.

Jaxon se k němu otočil s panikou v očích.
„Prosím… omluvil jsem se.“

„Ne,“ odpověděl Stallone klidně. „Řekl jsi jen to, o čem sis myslel, že tě zachrání.“

Pak se podíval na mě a jeho hlas změkl.

„Elaro, řekni jim, proč se tvoje tělo změnilo.“

„Tak co? Prostě spolupracuj, jo?“

Zůstala jsem stát bez hnutí. Část mě chtěla odmítnout, protože ten příběh patřil jen mně. Ale druhá část už byla příliš unavená z toho neustále chránit ostatní před pravdou, zatímco oni se ke mně chovali, jako bych udělala něco hanebného.

A tak jsem jim řekla dost. O mámině selhání ledvin. O vyšetřeních. O operaci. O lécích. O zotavování. O těle, ve kterém jsem se stále učila žít bez pocitu studu.

Když jsem domluvila, v tělocvičně bylo takové ticho, že jsem slyšela někoho plakat u tribun.

Pak pan Stallone vyslovil větu, která všechno spojila dohromady.