Na Den matek zazvonila u mých dveří malá holčička a v rukou držela batoh mého syna. Podívala se mi přímo do očí a tiše pronesla: „Tohle jste hledala, že ano? Ale než si ho vezmete zpátky, musíte poznat celou pravdu.“

promiň, že jsem zničil nástěnku ke Dni matek. Vím, že jsi nemocná a unavená, a já ti přidal další starosti.

Ale slibuju, že nejsem zlý.

Tvůj Randy.

Pod dopisem byl složený obrázek s fialovou stopou pastelky vedle rozlité barvy.

Chvíli jsem vůbec nechápala, na co se dívám.

A pak mi to došlo.

„Co to je?“ zeptala jsem se tiše.

Sarah sklopila oči ke svým botám.

„Sarah, zlatíčko?“

„Paní Bellová ho donutila to napsat.“

„Kdy?“

Podívala se na batoh.

„Těsně předtím.“

Po zádech mi přeběhl ledový mráz.

„Těsně před čím?“

Její oči se zalily slzami.

„Těsně předtím, než spadl.“

V kuchyni zavládlo naprosté ticho.

„Pověz mi všechno,“ řekla jsem, i když část mě si přála zacpat si uši.

„Seděl vzadu u stolu,“ začala Sarah třesoucím se hlasem. „Paní Bellová mu dala ten papír a řekla mu, aby se omluvil za zničenou nástěnku ke Dni matek. Jenže on ji nezničil. To Tyler.“

„Tyler?“

Sarah přikývla.

„Rozlil barvu na několik přáníček a jedno roztrhl. Randy měl jen lepidlo na rukou, protože mi pomáhal.“

Znovu jsem se podívala na omluvný dopis. Písmena byla kostrbatá. Některá slova byla napsaná mnohem tmavěji, jako by příliš tlačil na tužku.

„Pořád říkal: ‚Moje maminka ví, že nelžu,‘“ pokračovala Sarah. „Ale paní Bellová mu řekla, že i hodné děti někdy své maminky zklamou.“

Prsty se mi sevřely kolem papíru.

Můj syn odešel z tohoto světa s pocitem, že bych si mohla myslet, že je špatný.

„Co se stalo potom?“ zašeptala jsem.

Sarah si přitiskla malou pěstičku doprostřed hrudi.

„Řekl: ‚Sarah, zase se to děje. Ten divný tlak.‘“

Pevně jsem se chytila židle.

„Zase?“

Přikývla a rozplakala se ještě víc.

„Říkal mi to už předtím, ale nechtěl, abych vám to říkala, protože jste měla chřipku.“

Kolena se mi podlomila.

„Říkal, že maminky si myslí, že děti ničemu nerozumí, ale děti vědí hodně věcí,“ vzlykala. „Řekl, že vám to poví až po Dni matek, až dokončí jednorožce.“

„Ach, Randy…“

„Řekla jsem mu, aby se napil vody,“ plakala Sarah. „Můj tatínek to vždycky říkal, když mě bolelo bříško. Napij se vody a chvíli počkej. Já nevěděla, že se srdce chová jinak.“

Klekla jsem si před ni.

„Sarah, podívej se na mě.“

„Nepomohlo to.“

„Ne, zlatíčko. Nebyl to lék. Ale byl to projev laskavosti.“

Její tvář se zkroutila bolestí.

„Pak chtěl schovat jednorožce zpátky do batohu,“ zašeptala. „Řekl, že nejdřív musíte vidět dárek a ne ten omluvný dopis. Pak židle zaskřípala… a on spadl.“

Zakryla jsem si ústa rukou.

„Všichni začali křičet,“ pokračovala Sarah. „Paní Bellová pořád hlasitě volala jeho jméno. Pak přijela záchranka.“

Její hlas zeslábl.

„Pamatuju si jejich boty. Byly černé a lesklé. Jeden z nich šlápl na Randyho fialovou přízi. Chtěla jsem ji zvednout, ale paní Reevesová nám řekla, ať zůstaneme vzadu.“

„A tehdy jsi vzala batoh?“

Sarah přikývla.

„Potom, co ho odvezli. Batoh zůstal pod stolem. Randy mi řekl, abych hlídala jednorožce až do Dne matek, a ten omluvný dopis byl uvnitř.“

„Takže sis ho vzala.“

„Myslela jsem si, že kdyby ho našli dospělí, možná by ho vyhodili.“

Podívala se na mě vyděšenýma, ale věrnýma očima.

„Tak jsem ho hlídala.“

Objala jsem ji, zatímco plakala do mého ramene, a mezi námi ležel nedokončený jednorožec, jako by Randy jen na chvíli odešel z pokoje.

Když se trochu uklidnila, zeptala jsem se:

„Kdo se o tebe stará?“

„Můj dědeček. Děda Joe.“

„Víš jeho číslo?“

Ruce se jí třásly, a tak jsem číslo vytočila za ni.

Děda Joe zvedl telefon zadýchaným hlasem.

„Sarah? Jsi to ty, dítě moje?“

„Tady Haley. Randyho maminka. Sarah je u mě.“

„Bože na nebi… Paní, moc se omlouvám. Odešla dřív, než jsem se probudil.“

„Neobtěžovala mě, Joe,“ odpověděla jsem tiše. „Přivedla mi mého syna zpátky domů.“

Na druhé straně nastalo ticho.

„Prosím, přijeďte,“ řekla jsem. „A zítra půjdete se mnou do školy.“

Sarah vypadala vyděšeně.

„Paní Bellová bude naštvaná.“

Vzala jsem ji za ruku.

„Randy měl strach také. Ale stejně ti řekl pravdu. A teď ji řekneme za něj. Dobře?“

Část 3

Další ráno jsem vložila Randyho přáníčko, omluvný dopis i nedokončeného jednorožce zpátky do jeho batohu.

Potom jsem sedla do auta a odjela ke škole.

Výzdoba ke Dni matek stále visela na chodbě. Papírové květiny, křivě vystřižená přání, malovaná srdce… a jedno prázdné místo uprostřed.

Okamžitě jsem věděla, že právě tam bývala Randyho práce.

Když nás paní Bellová spatřila, vyšla ze třídy. Ve chvíli, kdy zahlédla batoh, se jí změnil výraz.

„Sarah,“ oslovila ji tichým hlasem. „Kde jsi ten batoh vzala?“

„Randy mi ho dal,“ odpověděla Sarah a pevněji sevřela mou ruku.

Nechala jsem ji držet ji dál.

Paní Bellová se obrátila ke mně.

„Haley, možná bychom si měly promluvit v soukromí.“

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Měly bychom mluvit pravdivě.“

Položila jsem před ni Randyho omluvný dopis.

„Můj syn to napsal těsně předtím, než zkolaboval.“