Můj manžel vždy vozil děti k jejich babičce, až mi jednou moje dcera přiznala, že to všechno byla lež.

Můj manžel vždy vozil děti k jejich babičce, až mi jednou moje dcera přiznala, že to všechno byla lež.

Vždy byl spolehlivým člověkem a vzorným otcem pro naše děti – naši malou Anu, sedmiletou, a nezbedného Vanu, pětiletého.

Hrál si s nimi na schovávanou v zahradě, chodil na jejich školní oslavy, vyprávěl jim pohádky na dobrou noc… byl to takový táta, jakého by si přála každá matka.

Proto když je začal každou sobotu vozit ke své matce, babičce Dianě, ani na vteřinu jsem nepochybovala.

Diana své vnoučata zbožňovala: pekla jim sušenky, učila je plést a chodila za nimi do zahrady, když si hráli.

Po smrti svého otce se zdálo, že Michail chce alespoň trochu zmírnit osamělost své matky, a to mě hluboce dojímalo.

Tyto sobotní návštěvy mi připadaly jako ta nejpřirozenější věc na světě.

Ale postupem času se začaly objevovat známky, které mě začaly znepokojovat.

Za prvé, tchyně mi přestala o těchto návštěvách vyprávět.

Dříve mi každý týden volala a vyprávěla, jak jsou děti u ní šťastné, ale jednou, když jsem se mimochodem zeptala:

„Jak to bylo s dětmi? Musí být skvělé mít je u sebe každý týden, že?“
Zaváhala.

„Ach… ano, samozřejmě, drahá,“ odpověděla, ale její hlas zněl podivně, napjatě.

Usoudila jsem, že je možná unavená nebo smutná.

Pak mě Michail stále naléhavěji žádal, abych zůstala doma.

„Tohle je čas pro moji maminku a děti,“ říkal a líbal mě na tvář.

„Potřebuješ si odpočinout, Amino.

Užij si ticho a klid.“

A měl pravdu: ty klidné soboty mi opravdu prospívaly.

Ale něco nesedělo… pokaždé, když jsem řekla, že chci jet s nimi, odvrátil pohled.

Poprvé jsem pocítila bodnutí úzkosti.

Proč mě chce držet dál?

Jednoho rána už Michail a Vanya seděli v autě, když Ana přiběhla ke dveřím a křičela:

„Zapomněla jsem si bundu!“

Usmála jsem se.

„Chovej se k babičce hezky,“ řekla jsem jí.

Ale ona se zastavila, velmi vážně se na mě podívala a zašeptala:

„Mami… ‚babička‘ je tajný kód.“

Srdce se mi zastavilo.

Anya zrudla, oči se jí rozšířily a okamžitě vyběhla na ulici.

Ztuhla jsem.

„Tajný kód“? Co tím myslela? Podvádí mě Michail? Co skrývá?

Bez váhání jsem popadla tašku a klíče.

Musela jsem zjistit pravdu.

Jela jsem za manželovým autem v odstupu.

Brzy jsem pochopila, že nejede vůbec k Dianině domu.

Zajel do neznámé části města a zastavil v odlehlém parku.

Zaparkovala jsem několik metrů od něj a začala pozorovat.

Michail vystoupil z auta, vzal děti za ruce a šel k velkému dubu.

A pak jsem ji uviděla.

Na lavičce seděla třicetiletá zrzavá žena.

Vedle ní seděla devítiletá holčička se stejnými zrzavými vlasy.

Když holčička přiběhla k Michailovi, jemně ji zvedl do náruče, jako by to dělal celý život.

Ana a Vanya se k nim přidali a vesele se smáli.

Michail mluvil s tou ženou tak familiárně, že mě zamrazilo až do morku kostí.

Už jsem nemohla stát na místě.

S třesoucíma se nohama a bušícím srdcem jsem vystoupila z auta a šla k nim.

Když mě Mikhail uviděl, zbledl.

„Amina…“ zamumlal. „Co tady děláš?“

„To bych se chtěla zeptat já tebe,“ odpověděla jsem a hlas se mi zachvěl.

„Kdo je to? A ta holčička?“

Ana a Vanya ke mně přiběhli a křičeli „Mami!“, a za nimi neznámá holčička.

„Běžte si zatím hrát,“ řekl napjatě Michail a ukázal na houpačky.

Žena se neohrabaně odvrátila.

Michail si projel rukou vlasy a zamumlal:

„Musíme si promluvit.“

Jmenovala se Svetlana a ta holčička Lilia.

Michail začal mluvit a každé slovo mi trhalo srdce.

„Než jsem potkal tebe, měl jsem krátký románek se Svetlanou.“

Byla jsem připravená mu všechno vytknout, ale zastavil mě syn.

Naklonil se ke mně a zašeptal: „Mami, já to vím.“

V momentě, kdy jsem zabočila do ulice, kde bydlela moje dcera, jsem to pocítila – ten odporný, těžký pocit, že je něco strašně špatně.

Její dvůr před domem vypadal, jako by tam došlo k výbuchu: dětské fotografie, pošlapané v mokré trávě, oblečení, z kterého kapala dešťová voda, nábytek, převrácený, jako by ho někdo v záchvatu vzteku rozházel.

A to, co se stalo potom, změnilo všechno.