Můj manžel mě a našich šest dětí opustil kvůli fitness trenérce – ani jsem neměla čas přemýšlet o pomstě, než ho dostihla karma.

Udělal krok vpřed. „Není to tak, jak to vypadá, zlato.“

„Nebudu to dělat před cizími lidmi. Toho jsi už udělal dost.“

Mark za mnou posměšně zafuněl.

„Řekl jsi, že pošleš peníze,“ řekla jsem. „Potřebuju to písemně. Pak se konečně naučíš žít bez schovávání se za výplatou a lžemi.“

Zatnul čelist. „Paige…“

„Ne.“ Zvedla jsem ruku. „Nemůžeš mi říkat ‚Paige‘, jako bychom pořád byli tým.“

„Potřebuju to písemně.“

Za ním se Alyssa ušklíbla. „Proboha.“

Otočila jsem se k ní. Vypadala, že se chystá zaútočit, oči zúžené, rty pootevřené.

Ale než stačila promluvit, do chodby vstoupila žena v námořnickém saku.

„Alyssa,“ řekla klidně, ale ledově. „Tvoje smlouva je s okamžitou platností ukončena. Právní oddělení se o to postará. Nevracej se do této budovy.“

„Děláš si srandu, Deborah,“ řekla. „Já tady pracuju.“

„Tvoje smlouva je ukončena.“

„Tohle není k diskusi,“ dodala Deborah a na chodbě nastalo ticho.

Cole se otočil. „Nemůžete ji jen tak vyhodit…“

„Můžeme,“ řekla Deborah. „A také to uděláme.“

Obrátila se na Colea. „S účinností od dnešního dne jste bez nároku na plat suspendován až do ukončení pracovního poměru. Odevzdejte svůj odznak.“

Přistoupil k nim bezpečnostní strážný, který už držel v ruce desky s papíry.

To ho umlčelo.

„Odevzdejte svůj odznak.“

Na vteřinu se nikdo nepohnul. Alyssa zbledla. Cole vypadal, jako by mu někdo vytáhl půdu pod nohama.

Přistoupila jsem k Coleovi. „Jdu domů. K našim dětem.“

„Musíme si promluvit.“

„Promluvíme,“ řekla jsem. „Prostřednictvím právníků. Udělal jsi rozhodnutí a já už za tebe nebudu uklízet. Nevracej se.“

Stál tam bez slova. Alyssa na něj jen zírala, jako by si příliš pozdě uvědomila, že svázala svou budoucnost s mužem, který nedokáže udržet pohromadě.

Odešel jsem.

„Jdu domů.“

Doma na mě čekaly děti. Přikrčil jsem se a postupně je všechny objal. Rose se mě držela o něco déle.

„Přijde táta domů?“

„Ne, zlato,“ řekl jsem jemně. „Dnes ne.“

Zamračila se. „A zítra?“

Nadechl jsem se. „Možná ještě nějakou dobu ne,“ řekl jsem. „Ale jsem tady. A nikam neodejdu.“

Teď jsem se konečně rozhodl pro sebe a své děti.

On se rozhodl. A já také.

„Nikam neodejdu.“