Moje dcera byla jediným dítětem, které nebylo pozváno na sladké 16 – svého nejlepšího přítele, když jsem zavolal, abych se zeptal proč, zašeptala: „Raději se zeptejte svého manžela

„Já vím.“

„Ne, Sophie, chci říct, že mi to opravdu řekl. Byl bych naštvaný. Brečel bych. Ale neobviňoval bych tě, že potřebuješ pomoc.“

Sophie si zakryla ústa.

Emma přistoupila blíž.

„A taky se omlouvám“.

„Byl bych naštvaný. Plakal bych.“

Sophie zamrkala.

„Na co?“

„Za to, že ses skoro rozhodla, že tvoje máma využila mého tátu. Za to, že jsem to řekl o tom, kdo komu dlužil, než jsem věděl, jak jste se oba báli.“

Sophie zavrtěla hlavou.

„Nevěděl jsi.“

„Za to, že ses málem rozhodla, že tvoje máma využila mého tátu.“

„Stále jsem si to myslel.“

Na vteřinu ani jeden z nich nepromluvil.

Pak jí Emma podala zápisník.

Sophie otevřela první stránku, kde jim bylo pět let a chyběly jim přední zuby.

„Chyběl jsi mi,“ zašeptala Sophie.

„Taky jsi mi chyběl.“

„Chyběl jsi mi.“

„Můžeme to napravit?“

Emma se na ni podívala.

„Nic dnes večer.“

Sophiina tvář spadla.

Emma ji vzala za ruku.

„Dnes večer prostě začneme.“

Vešli spolu dovnitř.

„Můžeme to napravit?“

Helena vyšla o minutu později.

„Omlouvám se, Nino.“

„Já vím.“

„Jdeš domů?“

Podíval jsem se směrem ke svému autu.

Sedmnáct let jsem si pletl udržování míru s ochranou své rodiny.

„Omlouvám se, Nino.“

To už jsem nedělal.

„Ne“ řekl jsem.

„Kam jdeš?“

„Někde mohu myslet, aniž by mi někdo řekl, co bych měl odpustit.“

Pro jednou jsem nepotřeboval Markovo vysvětlení, Heleninu vinu ani odpověď někoho jiného.

Nasedl jsem do auta.

Ať už se stalo cokoliv, už bych se nebál klást otázky.

To už jsem nedělal.