Měl jsi pět minut. 

Adira ještě nestihla říct ani slovo.

Kapitola 15 — Nejsem tu jako tvoje žena

— Yasmin, — Conrad se naklonil nad stůl. — Prosím. Nemusíme to zařizovat přede všemi.

— Pane Carrowe, — Adira ho přerušila a položila na stůl těžkou černou složku. — Dnes tu paní Renwicková není jako vaše žena.

Otevřela dokumenty.

— Je přítomna jako hlasující akcionář a oficiální zástupce rodinného trustu Renwick.

Vrátil jsem otcovo příjmení.

Byl to zvláštní pocit.

Jako bych ze skříně vytáhla kabát, který jsem už patnáct let nenosila, a zjistila, že stále perfektně sedí.

Členové rady — sedm mužů a dvě ženy, z nichž mnozí kdysi pracovali s mým otcem — seděl v naprostém tichu.

Kapitola 16 — Schůze bude prohlášena za otevřenou

Přední nezávislý ředitel, bělovlasý bývalý federální prokurátor jménem Thaddeus Winslow, poklepal perem na stůl.

— Zasedání rady je prohlášeno za otevřené, — řekl přísně. — Nezávislý finanční audit dokončen. Materiály k trestnímu případu jsme dostali i od okresního státního zastupitelství.

Podíval se přímo na Conrada.

—Máte třicet minut na to, abyste se vyjádřili k výsledkům recenze. Rada pak bude hlasovat o vašem konečném pozastavení.

Konrád vstal.

Upravil jsem si kravatu.

A snažil se zapnout své staré kouzlo.

— Členové rady. Kolegové. Přátelé.

Odmlčel se.

—To, co se stalo před několika týdny v prostorách vedení, bylo extrémně nepříjemné a hluboce osobní nedorozumění. Jeden ze zaměstnanců firmy se dopustil nečekaného a nevyprovokovaného útoku na mou ženu. Byl jsem šokován tím, co se stalo, a okamžitě jsem se od této ženy distancoval.

Kapitola 17 — Nevzdálil ses

Tiše jsem se zasmál.

Jen jeden krátký smích.

Nebyl hlasitý.

Konrádovu řeč ale řezal mnohem účinněji než křik.

—Nedistancoval ses od ní, Conrade.

Naklonil jsem se dopředu a položil dlaně na hladký povrch stolu.

— Když jsem stál v koupelně ponížený a zraněný, ani ses nezeptal, jestli je se mnou všechno v pořádku.

Conrad ztuhl.

—Podíval ses na ženu, která mě právě napadla, a zeptal se jí: «Co sis myslel?»

Odmlčel jsem se.

—A ona odpověděla: «Udělala jsem to pro nás». A to vše zaznamenal video monitorovací systém.

Conradova tvář okamžitě zbledla.

—Byla z hlavy. Byla mnou posedlá.

Kapitola 18 — Pak výpis z účtu také nebyl sám o sobě

Adira otevřela složku.

Poté jsem před členy rady vyložil devět stejných souborů dokumentů.

—Pokud byla slečna Seftonová skutečně ve stavu klamu, pane Carrowe, — řekla klidně, —, pak byla vaše firemní úvěrová linka zjevně vystavena stejným klamům.

Obrátila list.

—Za posledních dvacet čtyři měsíců jste povolili dvacet tři samostatných cest vedoucích pracovníků.

Osedlost.

Svatý Barti.

Londýn.

Ostatní směry.

—Na prakticky každé trase byla slečna Blair Seftonová ubytována v první třídě a dostala pokoj přímo vedle vaší.

Pokračovala Adira.

—Kromě toho jste pro ni schválili dodatečnou měsíční platbu ve výši čtrnácti tisíc dolarů, čímž jste obešli standardní mzdový systém.

Místnost se stala velmi tichou.

—A nakonec bylo z marketingového rozpočtu společnosti převedeno dvě stě deset tisíc dolarů na účet společnosti registrované na jméno matky slečny Seftonové. Tyto peníze byly použity na pronájem bytu v centru města.

Členové rady obraceli stránky jeden za druhým.

Místností se přehnal šepot.

Podíval jsem se na ně a pochopil:

právě teď se konečně o všem rozhoduje.

Ne, když jsem to řekl.

Ne, když se Conrad začervenal.

A teď.

V tichém šustění papíru.

Když devět lidí čte čísla.

Představenstvo dokáže mnohé odpustit.

Rada je obecně mimořádně pragmatická.

Mohou nad románem zavírat oči.

Za špatný charakter.

Za nepříjemnou pověst.

K různým zvláštnostem vůdce.

Zvláště pokud tento manažer nadále vydělává.

Ale je tu něco, co si rada nemůže dovolit odpustit.

Protože nemůže dovolit ostatním, aby viděli takové odpuštění.

Krádež od samotné společnosti.

Conradova záležitost byla jeho osobní záležitostí.

Nechutný.

Ale osobní.

A dvě stě deset tisíc dolarů patřilo firmě.

Tedy akcionáři.

Včetně částečně mě.

Tyto peníze šly přes fiktivní společnost na podporu ženy, která pak zaútočila na akcionáře přímo v prostorách vedení.

Teď už to nebyl rodinný konflikt.

Jednalo se o porušení svěřeneckých povinností.

A byly tam dokumenty.

Můj otec často říkal:

«Krása dobrého podnikového řízení spočívá v tom, že od lidí nevyžaduje hrdinství. Stačí je přimět, aby si přečetli dokumenty».

Nepotřeboval jsem přesvědčovat radu.

Stačilo dát důkazy před ně.

A pak ať čísla dělají svou práci.

Adira otočila další stránku.

Jeden z režisérů pomalu zavrtěl hlavou.

Seděla jsem se založenýma rukama před sebou a sledovala manželovu společnost v reálném životě čas uzavírá:

už mu nepatří.