Koupě manžela a jeho věčné rebelství: Co se skrývalo za oponou ideálního vztahu v královské rodině

Filip neměl nic kromě příjmení. Bez peněz, bez nemovitostí, bez privilegií – jen slavný původ a výrazný vzhled.

Řecký princ se zničeným osudem, důstojník bez majetku, zvyklý žít bez závazků a být žádaný v každém přístavu. Ženy ho zbožňovaly a on miloval svobodu. Na obzoru se však objevila mladá princezna, která se do něj zamilovala ještě jako teenagerka.

Elizabeta od dětství věděla, že bude její. Nevybírala podle výhod, vybrala si podle srdce – a odsoudila se k životu po boku muže, který chtěl všechno, ale nechtěl se podřídit.

Když se stala královnou, ocitl se ve stínu. Kvůli ní se vzdal své kariéry, změnil náboženství, obětoval své ambice, ale nikdy jí tento kompromis neodpustil. Uvnitř vřel. Navenek hrál ideálního manžela.

Ale za zdmi paláce byl jiný. Baleríny, herečky, ženy z vyšší společnosti – své milostné eskapády nijak zvlášť neskrýval. Královna o tom věděla. Trápila ji rozpolcenost mezi hněvem a láskou. Jednou po něm dokonce hodila botou. Ale později se naučila sebeovládání – ne proto, že mu odpustila, ale proto, že uměla být nad bolestí.

Filip byl rozzlobený na osud, na svou situaci, na to, že se nikdy nestane hlavou rodiny. V domě dominoval, za jeho dveřmi byl prostě „princ po boku královny“. To ho ponižovalo a on se rozčiloval. Zakazoval služebnictvu dotýkat se jeho věcí, sám nosil kufr, sám řídil auto. Dokonce si sám vařil kávu – jako by chtěl dokázat, že alespoň nad něčím má ještě moc. Pohrdal svou vlastní zbytečností, kterou si sám zvolil. Dosáhl všeho, co chtěl – moci, postavení, privilegií – a nevěděl, co s tím dělat.

Ona ho milovala. Vždycky. I když ji ponižoval. I když křičel. I když ji podváděl. Ona to snášela. Ne ze slabosti – z oddanosti. Koruna pro ni nebyla jen symbolem moci, ale také křížem. Plnila manželské povinnosti jako posvátný slib. Nikdy si nestěžovala, nikdy nevytahovala špínu z paláce. V jejím světě nebylo místo pro slabost.

Služebnictvo slyšelo hádky, dvořané věděli o milostných eskapádách, ale nikdo neviděl veřejný rozchod. Alžběta II. byla královnou i ve svém utrpení. Učili ji, že muž může být nevěrný, ale to nutně neznamená, že přestal milovat. Možná to přijala jako danost. Možná prostě nechtěla zničit to, co budovala od dospívání. A možná opravdu nemohla nemilova

S věkem se stal ještě nesnesitelnějším. Vše, čeho se vzdal, mu přestalo přinášet uspokojení. Ponížil ty, kteří měli nižší postavení, jen aby pocítil svou nadřazenost. Chtěl moc, ale zůstal po boku té, která ztělesňovala samotný systém, v němž byl druhořadý. Nikdy na něj nezvýšila hlas. Mlčení se stalo její zbrojí. Láska – její slabostí i silou.

Filip zemřel v 99 letech. Alžběta ho přežila. Mlčenlivá, zdrženlivá, stále věrná. Jejich svazek nebyl o štěstí, ale o volbě a povinnosti. Vybrala si ho – a zůstala u této volby až do konce.